Až ve dvaceti pěti letech se dozvěděl, že má bratra. Nikdy předtím Libora ani nenapadlo o tom uvažovat. Jenomže v rámci školního projektu měl do školy sestavit podrobný rodokmen rodiny. A on se místo porady s rodiči dal do pátrání na vlastní pěst. Myslel si, že ve starých fotkách a dokumentech najde něco zajímavého o svých předcích. Místo toho objevil bratra, o kterém nikdy netušil.
„Studuji vysokou školu a cílem toho domácího úkolu vlastně bylo zjistit, jak daleko do historie rodiny se dokážeme dostat. Nejen učitelku, ale i mě samotného zaskočilo, že jsem nemusel pátrat nijak daleko, abych zjistil informace, které jsem o svojí rodině netušil,“ popisuje Libor.
Co si pamatuji, žil jsem vždy jen s otcem a matkou
I když je Libor už dospělý a ke škole si brigádně vydělává, zatím si nenašel přítelkyni a bydlí s rodiči v jejich domě. A tak to bylo, co si on sám pamatuje, od jeho narození vždycky. „Vím, že si moji rodiče schovávají dokumenty a fotky v krabicích na půdě. Nenapadlo mě se jich ani ptát, zkrátka jsem si krabice vzal a začal v nich hledat nějaké informace o jejich rodinách, které bych mohl dál vyhledávat třeba i na internetu.
„Kromě babiček a dědečků jsem na pár fotkách našel taky chlapce, který stojí s mými rodiči u kolébky. Odvodil jsem si, že miminko jsem asi já. A původně jsem hádal, že chlapec bude syn někoho z rodinných známých. Čím víc jsem ale pátral, tím častěji se kluk objevoval. Na starších fotkách, kde jsem ještě nebyl na světě, bylo jasně poznat, že k němu moje rodina má vztah. Nakonec jsem ze starých poznámek a dopisů vyčetl, že je chlapec syn mých rodičů.
Jejich příběh mě zaujal a zároveň ranil
Liborovi nezbývalo nic jiného než se rodičů narovinu zeptat, co se tehdy s chlapcem stalo a jaký je jeho příběh. „Nejdřív mi rodiče vynadali, proč jim lezu do osobních věcí. Nakonec jsme si ale sedli a oni mi vyprávěli celou historii. Tehdy mi bylo půl roku, když se můj tříletý bratr na výletě u jedné chatky u řeky začal topit. Zachránil ho muž, který byl zrovna přítomný. Mé rodiče ale nahlásil na sociálce, protože oni byli oba opilí a neměli ani zdání, co se chlapci málem stalo.“
Po několika pohovorech s policií a sociální službou byl Liborův bratr rodině odebrán. I když se matka s otcem několikrát snažili získat syna zpátky, nikdy se jim to nepodařilo. „Rozhodli se prý, že mě vychovají tak, abych o ničem nevěděl, protože se báli, že bych jejich jednání nepochopil. A měli pravdu,“ říká Libor. Od toho dne s rodiči mluví jen velmi těžko a neví, jak se s informacemi vyrovnat. „Můj školní projekt sice překvapil mě, učitelku i spolužáky, ale lepší bylo nevědět.“
Autor: Šárka Cvrkalová
