Už se vás někdy cizí člověk na ulici zeptal, kolik je hodin? Minimálně jednou za život se to stane každému. Paní Leontýna by s námi jistě souhlasila, že se to děje dnes a denně. I jí se už několikrát stalo, že se jí cizí člověk na ulici zeptal na přesný čas. Naposledy ji na ulici zastavila příjemná mladá žena s dítětem v kočárku. Když ten den odpovídala, že je půl třetí, ještě netušila, že se jí vzápětí změní celý život.
Na ulici mě zastavila usměvavá mladá žena
„Vracela jsem se zrovna domů z práce, toho dne jsem se rozhodla vzít to přes město a spojit cestu domů s nákupem,“ vysvětluje paní Leontýna a začíná vypravovat svůj příběh, na jehož samotném začátku stála úplná náhoda. Na jeho konci se jí život otočil vzhůru nohama.
„Na ulici mě zastavila usměvavá mladá žena s otázkou, kolik je hodin. Říkala, že se jí vybil mobil a ona je bez něho jako bez ruky. Odpověděla jsem, že je zrovna půl třetí a jí se z tváře vytratil ten přátelský úsměv,“ pokračuje paní Leontýna.
Zdroj: 123RF.COM
Požádala mě o pohlídání chlapečka
Mladá žena najednou vypadala ustaraně a nervózně. Poté paní Leontýnu zaskočila otázkou, se kterou ani trochu nepočítala. „Zeptala se mě, jestli bych byla tak hodná a pohlídala jí asi na půl hodinky syna. Spěchala totiž na pracovní pohovor a dle jejího naléhání pro ni hodně znamenal,“ vysvětluje. „Za jiných okolností bych si cizí dítě na starost nevzala, ale ona vypadala tak zoufale, že jsem jí prostě musela pomoct,“ dodává.
Zdroj: 123RF.COM
Paní Leontýna vzala chlapečka do nedaleké cukrárny, kde společně s ním chtěla počkat, až jeho mamince skončí pohovor. Chlapci mohly být asi čtyři roky a očividně se cizí paní vůbec nebál. Ba naopak, dal se s ní do řeči.
Jeho tatínek se jmenoval Marek. Jako můj syn…
Paní Leontýna se od chlapečka dozvěděla, že se jmenuje Mareček. „Vysvětloval mi, že se jmenuje jako tatínek, který už s nimi ale není,“ říká paní Leontýna, pro kterou mělo toto jméno zvláštní význam. Stejně tak se totiž jmenoval i její syn, který před necelým rokem zemřel. Náhle se v ní objevil pocit smutku, nedala však na sobě před malým dítětem cokoli znát.
„Syn byl voják z povolání a před rokem ho zastřelili na jedné misi. Ačkoli to byl již rok, stále to velmi bolelo,“ přiznává. „Když jsem se zadívala do tváře toho malého kluka sedícího naproti mně, jako by mi mého syna připomínal. Byl mu vážně velmi podobný,“ dodává Leontýna a dále říká, že si to snad jen pro sebe namlouvala.
Byl to můj vnuk!
„Asi za půl hodinky se mladá paní vrátila a vypadala spokojeně. Pohovor dopadl dobře, strašně moc mi děkovala. Říkala, že po smrti přítele na všechno zůstala sama a na získání té práce jí velmi záleželo,“ vysvětluje a pak říká, že v ten okamžik jí všechno došlo. Proto se ženy zeptala, jestli se její syn nejmenoval Marek a jestli náhodou nezemřel před rokem na misi.
„Když se ta mladá maminka dala do pláče a má slova potvrdila, podlomila se mi kolena. Nemýlila jsem se, ten chlapeček byl synovi vážně podobný. A jak by také ne, vždyť to byl jeho syn. A můj vnuk, kterého jsem poznala úplnou náhodou,“ usmívá se paní Leontýna.
Autor: Nikol Kolomazníková
