Lenka (40): Po návratu z dovolené jsem zjistila, že manžel rozprodal půlku bytu

od Luboš Klouček
3 minuty čtení
71570572 m
71570572 m

Rodiče mi dali k narozeninám dárek v podobě dovolené u moře. Z dvou týdnů sama u moře jsem byla nadšená a chtěla jsem načerpat nové síly. Kdybych ve chvíli loučení na letišti věděla, co mě čeká po návratu, nikdy bych neodjela.


Rodiče se ujali hlídání dětí a tak jsem se rozhodla na vše doma na pár dní zapomenout, nic neřešit a užívat si slunce, moře a exotických jídel. První signál, který naznačil, že doma není vše v pořádku, přišel od mé kamarádky. Poslala mi zprávu, že viděla mého muže Petra vycházet z nočního baru, kde pracuje, a že je nejspíše opilý.

Byla jsem vzdálená stovky kilometrů nejen prostorově, ale i v myšlenkách. Zdůvodnila jsem si to pro sebe tak, že asi zašel s kolegy po práci na drink a trochu upustil páru, když ví, že je sám doma, Víc jsem na to nemyslela. S manželem jsme se přece dohodli, že mi zavolá jen když nastane nějaký problém. Nevolal, a tak jsem byla v klidu.

Šok a prázdná místa na zdech

Dovolená utekla jako voda, letadlo přistálo na letišti před polednem a já se vydala s kufrem směr domov. Autobusem jsem to do našeho bytu v novostavbě na okraji Prahy měla jen kousek. Těšila jsem se na manžela, se kterým jsme se měli sejít odpoledne doma a užít se večer pouze ve dvou. Děti byly až do dalšího dne ještě u babičky.

Vyšlapala jsem se s kufrem do druhého patra, otočila dvakrát klíčem v zámku a v šoku zůstala stát mezi dveřmi. Nejdřív mě napadlo, že jsem si spletla dveře, ale boty v chodbě byly moje. Hlavou mi proletěla myšlenka, že nás asi vytopili sousedi a nábytek je zničený, ale po vodě nikde ani stopy. Jen světlejší místa na zdech, kde před mým odjezdem stála lednička, můj vytoužený gauč nebo kde visela ještě nesplacená televize.

Bez vybavení i bez manžela

Už si nepamatuji, jak dlouho jsem seděla na zemi vedle kufru, a rozhlížela se po poloprázdném bytě. Když jsem se probrala z prvotního šoku, začala jsem počítat „škodu“. Prázdné místo zelo nejen po televizi, ledničce a gauči, ale i po nové pračce, starožitné skříni v ložnici, počítačích v dětském pokojíčku, kávovaru a co mě vyděsilo nejvíc – chyběl můj pracovní laptop.

Petr mi nezvedal telefon. Když jsem po mnoha hodinách bloumání a obvolávání přátel, kteří o něm nic nevěděli, vytočila jeho číslo snad po sté, neozvalo se už ani pravidelné vyzvánění.

Troska ve dveřích

Zdroj: 123RF.COM

A najednou stál ve dveřích. Nikdy dřív jsem ho v takovém stavu neviděla. S pohledem zapíchnutým do koberce nehnutě vyčkával na moji reakci. Na tichou vyděšenou otázku, co se stalo, odpověděl, že musel zaplatit půjčky, které si dlouhodobě bral kvůli prohrám v kartách a na hracích automatech. Vymklo se mu to z rukou. Styděl se mi to říct. Věřil, že to zvládne sám. Chápe, že je konec a že už ho nebudu nikdy chtít vidět. Plakal.

Křičela jsem, brečela a znovu křičela. Když mi došly síly, sedla jsem si na místo, kde ještě před dvěma týdny stála pohovka a podívala se na tu zuboženou bytost přede mnou. Cítila jsem, že toho opravdu lituje.

Druhá šance pro lásku

Strávili jsme spolu deset šťastných let a já věděla, že to nemohu takhle nechat skončit. Řekla jsem mu, že pokud chce zůstat, musí se jít léčit. Že ho miluji a společně to zvládneme. Poprvé se na mě podíval a já v jeho očích viděla směsici překvapení, lítosti, lásky a vděčnosti.

Trvalo skoro rok, než se náš život vrátil zase do normálních kolejí. Petr stále pravidelně dochází do terapeutické skupiny a díra v rodinném rozpočtu ještě není úplně zasypaná, ale hodně věcí se změnilo k lepšímu. Trávíme společně více času, jak s dětmi, tak pouze my dva. Jsme šťastnější než kdy dřív a já stále věřím, že láska, odpuštění a naděje mohou měnit lidi i svět k lepšímu.

Autor: Redakce


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články