Lenka (38): Kvůli traumatu z dětství nejím maso

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
veganka
veganka

Jako malá holčička jsem každé prázdniny trávila u babičky a dědy na chalupě. Nic mi tam nescházelo – chalupa byla v krásné přírodě, les jsem měla doslova na dosah ruky. Babiččin sad vždycky doslova překypoval slaďoučkým ovocem a děda pro mě vždy připravoval nejrůznější dobrodružství. Navíc měli spoustu zvířátek, se kterými jsem si strašně ráda hrála. Ze všeho nejradši jsem měla roztomilé chlupaté králíčky.


Můj kamarád Ferda

Babička s dědou měli hodně zvířat – kozy, krávy, slepice, morčata a králíky. A ty jsem měla ze všech nejradši. Zamilovala jsem si strakáče Ferdu, na kterého jsem se vždycky strašně moc těšila. Děda mi pro něho vyrobil ohrádku, do které jsem ho vždy vypustila. Ke zvířatům jsem vždy měla blízký vztah, a jelikož u babičky na chalupě nebyly široko daleko žádné jiné děti, trávila jsem celé prázdniny právě s nimi.

Měla jsem králíka místo psa

Zdroj: 123RF.COM

Doma ve městě, navíc v bytě, jsem žádné zvíře neměla. Proto jsem se k Ferdovi jako malá holčička tak silně upnula a měla jsem ho místo psa, kterého jsem nikdy nedostala. Bylo vidět, že i Ferda si na mě hodně rychle zvykl, by to zvídavý ušák, kterého ze všeho nejvíce bavilo vesele poskakovat po dvorečku, kde jsem ho s radostí naháněla.

Prázdniny, kdy se všechno změnilo

Další prázdniny jsem opět měla trávit u babičky a nemohla jsem se dočkat. Tehdy mi bylo osm, měla jsem za sebou druhou třídu a prázdniny u babičky, které jsem měla strávit ve společnosti milovaných zvířat (a především strakáče Ferdy) pro mě byly obrovským lákadlem.

Byla zrovna neděle ráno, babička chystala zeleninu k obědu a děda něco kutil na zahradě. Venku byl krásný sluneční den a mně se nechtělo být doma. Proto jsem vyběhla za dědou na dvorek a obrázek, který jsem v tu chvíli viděla, mám od toho okamžiku stále před očima: děda zrovna stahoval z kůže strakatého králíka, kterého jsme měli mít tu neděli k obědu. Podle jeho výrazu a babiččina vyděšeného volání, ať se okamžitě vrátím za ní do kuchyně, mi okamžitě došlo, že ten nebohý králíček je můj Ferda.

Byl to můj miláček!

Zbytek prázdnin jsem u babičky proplakala. Nemohla jsem dědovi odpustit, co Ferdovi udělal. Vždyť to byl můj miláček! Nebrala jsem vůbec v potaz dědovo vysvětlení, že Ferda už měl svá léta. Bylo mi to jedno. Zabil mého mazlíčka a já mu to měla za zlé.

Od toho dne jsem přestala jíst maso. Zvířata mi byla blízká a to, co se stalo Ferdovi, ve mně cosi zlomilo. Masa jsem se nedotkla nejen zbytek prázdnin na chalupě, ale ani potom. Pořád totiž vidím nebohého Ferdu, jak visí hlavičkou dolů a z té představy je mi vždy špatně. Díky traumatu, které jsem prožila, když mi bylo 8, i teď v dospělosti odmítám jíst maso.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články