Ladislav (42): Vybudovali jsme byznys na lidském neštěstí. Daří se nám, tak proč ne

Je to práce jako každá jiná. Ladislavovi a jeho bratrovi se ve vesnici někteří lidé vyhýbají a dávají jim přezdívky. Oni dobře vědí, že je to jen legrace. Zpočátku sice přemýšleli nad tím, jestli do byznysu opravdu jít, když ale zjistili, jak moc to vynáší, rozhodli se jít ve šlépějích svého otce.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

„Dělal to náš táta a vlastně i jeho táta. Někdo konec konců tuto práci dělat musí, i když je to třeba trochu psychicky náročné. Firmu jsme po něm s bratrem převzali. Když nám došlo, jak prosperuje, vykašlali jsme se na hloupé řeči ostatních. Jsme pohřebáci a vlastně jsme na to hrdí,“ říká.

Dřív jsem za to tátu nesnášel. On se mi snažil vysvětlit, proč to dělá

Když byl Ladislav malý, ve škole se mu smáli. „Říkali mi, že jsem pohřebákův syn a měl bych se stydět,“ přiznává.

„Tajně jsem za to otce nesnášel, protože jsem neměl kamarády. Někteří dokonce říkali, že v mojí přítomnosti není bezpečno. Děti tehdy byly hloupé,“ směje se vzpomínkám.

„Jak jsem rostl, došlo mi, že si nemusím z ostatních nic dělat. Začal jsem nad tím, co táta dělá, uvažovat. Nelíbilo se mi, že se věnuje byznysu s nebožtíky. Když někdo zemřel, byla to smutná zpráva, ale táta jenom počítal, kolik na tom vydělá. A já ho za to neměl rád.“

Později otec Ladislavovi vysvětlil, že už jeho otec se tím živil a že je to práce jako každá jiná. „Řekl mi, že někdo to dělat musí. Prý nikdy nemá radost z toho, že někdo zemřel, bere to spíš jako svou povinnost zajistit mu poslední odvoz na jeho cestě do nebe. Ale trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil.“

Bratr mě přesvědčil, abych firmu vedl s ním

Jsou to už dva roky, co Ladislavův otec onemocněl. „Pořád říká, že tu nebude věčně. S firmou sice pomáhá, ale sám ji už nezvládne, a proto se nám ji rozhodl předat. Já ale nesouhlasil a chtěl jsem, aby ji vedl jenom můj bratr. Myslel jsem, že si najdu něco lepšího,“ říká čtenář.

Bratr ho nakonec přesvědčil. „Sliboval mi, že se budu cítit líp, pokud lidem, kteří o někoho přišli, pomohu. Když jsem navíc porovnal naše služby s ostatními v okolí, došlo mi, že jsme vlastně nejlevnější a nikoho neokrádáme. Právě díky našim cenám ale vyděláváme pořádný balík,“ přiznává.

Na peníze si Ladislav rychle zvykl. „Nejdřív jsem měl za to, že vyděláváme na cizím neštěstí. Jenomže pak mi došlo, že na tom vlastně není nic špatného. Každý přece potřebuje peníze k životu. A je pravda, že vlastně pomáháme. Ostatní firmy v okolí si účtují mnohem víc.“

I když lidé v okolí bratrům říkají pohřebáci, oni se za to nestydí. „Mají pravdu, jsme pohřebáci. Ale není to nic, za co bychom se měli stydět,“ objasňuje.

„Podle mě to ani většina z nich nemyslí zle. Zkrátka to k nám patří. Mnozí už dokonce u nás mají objednané služby předem.“

To, co ze začátku Ladislava odrazovalo, mu dnes vydělává peníze. On sice stále podle svých slov bojuje ve vlastní hlavě s tím, zda je to dobré, či špatné. Ví ale, že peníze, které za práci s bratrem dostávají, by si jen tak někde jinde nevydělali.

Autor: Šárka Cvrkalová