Myslela jsem si, že to já budu v našem páru vždycky ta rozmazlenější. Rodiče mi snesli modré z nebe. Jako malá jsem měla nejlepší hračky, každý den nové tričko, zatímco si spolužáci stěžovali, že za trojku z matematiky nemohou ven, já procházela školu se čtyřkami a nikdy jsem nemusela doma hnout ani prstem. Někteří rodinní známí říkali rodičům, že se v životě ztratím, protože se nenaučím nic udělat sama.
Osamostatnila jsem se
Jenomže jsem se odstěhovala na kolej, kde jsem byla nucená začít si sama prát a vařit. Také placení účtů pomalu přešlo na mě a já se ve svých dvaceti začala osamostatňovat. Nakonec se ze mě stal docela nezávislý člověk. Bohužel se totéž nedá říct o mém manželovi.
Můj manžel se drží máminy sukně
Viktora miluji a nikdy bych ho za nic na světě nevyměnila. Je ale pravda, že co se rozmazlenosti týče, vyhrál nad mým dětským já na plné čáře. Žil totiž odmalička jenom s matkou. Rodiče se mu rozvedli, když nebyl ještě na světě a tátu nikdy nepoznal. Stál celý život mamince u sukně a ta pro něj udělala první poslední. To by mi nevadilo, vždyť i já jsem si tím prošla.
Zdroj: 123RF.COM
Není to tak, že by se o sebe Viktor nedokázal postarat. Trochu mě ale mrzí, že maminku staví stále na první místo.
Ponižuje mě, když k nám přijde jeho matka na večeři a on jí poprosí, jestli by neudělala palačinky. Jako kdybych je já neuměla. Kamarádům vykládá, co jeho matka všechno umí. Když se s něčím pochlubí, okamžitě to zazdí větou o tom, že jeho matka to umí líp. Snažím se s ním o tom mluvit, jenomže on vždycky odpoví jenom: „Ty víš, že tě miluji, ale ona je zkrátka moje máma.“
Neměla bych být na 1. místě?
Nemělo by to být ale v životě naopak? Neměl by se člověk, kterého si vezmete, stát tím nejdůležitějším? Přijde mi, že ke mně chová veškeré pocity, které by jako manžel měl, jenomže maminku zkrátka stále staví v žebříčku blízkých osob úplně na první místo. Žárlím na ní a stydím se zato, myslím ale, že jeho chování není normální.
I ona sama si všimla toho, jak mi celá situace vadí a několikrát se mi omlouvala. Necítím k ní žádné negativní pocity, vlastně ji mám i ráda a vím, proč je na ní Viktor tak závislý. O to trapněji mi je, když s ní o tom mluvím. Viktora se nevzdám, a pokud to znamená žít nejen s ním, ale i jeho matkou budu to muset respektovat. Ale že je mi to proti srsti, to opravdu nepopírám.
Autor: Šárka Cvrkalová
