Nikdy jsem neřešila, co si o mně myslí druzí. Pokud měl někdo potřebu mě řešit, bylo mi to jedno. Já jsem se nestarala o druhé a to samé jsem čekala od nich – že mě prostě nechají být. Že jsou lidé škodolibí, zlí a mají potřebu řešit život druhých, jsem pořádně pochopila až ve chvíli, kdy jsem začala chodit s Markem.
Bydlím na malém městě, kde se prostě všechno moc řeší. Lidi si tady vidí až do talíře, na to už jsem si za ta léta tak nějak zvykla. Mezi mnou a Markem je pár rozdílů – mně je 35, jemu teprve 28. A to víte, že si lidé začali šuškat, že jsem na zajíčky. Několikrát jsem zaslechla, jak si o mně povídají a říkají o mně, že mám asi krizi středního věku, kterou se snažím zahnat v blízkosti mladého muže. Asi největší rozdíl mezi námi je výška. Já jsem odjakživa maličká, měřím pouhých 155 cm. Zato Marek vyrostl nejen do krásy (a to ať si babky u nás ve městě klidně sednou na zadek, Marek je prostě kus!), ale i do pořádné výšky. Měří totiž více jak dva metry.
Zdroj: 123RF.COM
Malá a velký, velký a malá
Když si dáte dvě a dvě dohromady, rázem vám dojde, jak vedle sebe asi vypadáme. Nejenže jsem oproti Markovi o několik let starší (i když bych to o sobě neřekla, ženský v obchodě jsou toho názoru, že na mně už se stáří podepisuje viditelně), ale zároveň jsme rozdílně vysocí, až je to úsměvné. Mě to přijde roztomilé, ale lidem okolo nás směšné. Když jdeme po ulici, vidím, jak jim cukají koutky, jak se za námi otáčí a mají blbé řeči. A je mi to nepříjemné.
Každému to může být jedno, ale stejně nás řeší
Člověk by si myslel, že je každému houby po tom, jestli je váš přítel o dvacet centimetrů vyšší nebo o třicet nižší. Jenže lidé jsou zlí, na to už jsem přišla. Neustále si na nás ukazují, komentují nás, mluví o nás a to kolikrát i přesto, že jejich hloupé řeči slyšíme.
Ačkoli jsem nikdy nebyla člověk, který by si z názorů druhých něco dělal, posledních pár týdnů mě ta neustálá pozornost neskutečně psychicky vyčerpává. S Markem chodím už více jak rok, ale i přes tak dlouhou dobu se pořád najde někdo, kdo ukáže prstem, ošklivě se ušklíbne, má pitomé poznámky nebo nás posměšně nazývá. Marek mi říká, ať na lidi kašlu, ať to neřeším. Že důležití jsme my dva a po ostatních je nám prd. Jenže já se začínám cítit emočně vyšťavená, dokonce už jsem i přemýšlela nad tím, jestli by nebylo lepší náš vztah ukončit. Sice bych přišla o fajn chlapa, kterého miluji, ale konečně bych měla od všech lidí pokoj.
Autor: Nikol Kolomazníková
