Kláře nevadilo, že si její přítel Honza často půjčoval její auto. Sám totiž žádné neměl, ale několikrát do týdne Kláru požádal, zda by si mohl půjčit její. Nikdy s tím neměla problém, dokonce ji nenapadlo zajímat se, k čemu ho vlastně potřebuje.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Aniž by věděla proč a k čemu, dva roky bez jediného slova Klára Honzovi auto pravidelně půjčovala. Když po dlouhé době zjistila, na co si auto vlastně bral, přišla o všechna slova.
O své auto přišel a na nové neměl peníze
Přítel měl své auto, ale když vlivem nedbalosti naboural do stromu, bylo kompletně na odpis. Oprava by vyšla strašně draho, nemluvě o tom, že na jeho starém autě by se ani nevyplatilo, aby do něho vrážel peníze.
Na nové však neměl, nedokázal totiž prakticky nic ušetřit. Kvůli nějakému škraloupu v minulosti, který se stal ještě v době, než jsme se vůbec poznali, nepřipadalo v úvahu, aby mu nějaká solidní společnost půjčila.
Byl proto bez auta, ale velmi rychle se naučil, že si může půjčovat to moje. A mně to nevadilo, nebyla jsem kdovíjak nadšený řidič, auto většinu času stálo u domu.
Několikrát do týdne na dvě hodiny odjel. Neptala jsem se
Když Honza zjistil, že mu auto půjčím bez jediného slova nebo otázky, k čemu ho vlastně potřebuje, začal si ho brávat pravidelně několikrát do týdne.
Neptala jsem se. Z předchozího vztahu jsem byla poučena, že muži nemají rádi, když je žena vyslýchá nebo omezuje jejich svobodu. Proto jsem to neřešila.
Honza si auto půjčoval dva roky. Někdy třikrát, jindy i pětkrát do týdne, vždy na dvě hodiny odjel, aniž by řekl kam. A já se nikdy nezeptala, kam jezdí nebo proč.
Náhodou jsem zjistila, k čemu moje auto využíval. Oněměla jsem
Aniž bych chtěla, úplnou náhodou jsem zjistila, k čemu si přítel moje auto vlastně půjčoval. Odhalení pravdy mi vyrazilo dech.
Byla jsem zrovna s kamarádkou na skleničce. Honza volal, zda si může vzít auto, a já bez jediného slova souhlasila. Stejně jsem byla mimo domov, něco jsem vypila, auto mi bylo k ničemu.
Kolem půlnoci jsme se vraceli domů a zaslechli na ulici smích cizích lidí. Postávali opodál u auta, které vypadalo jako moje. Měli srandu z toho, co se v autě odehrávalo – očividně se v něm někdo miloval.
Když jsme s kamarádkou přišly blíže, alkoholem posilněná partička lidí nám hned začala vysvětlovat, že se ten borec v autě na tomhle místě s ženskýma schází pravidelně, že je to známá firma, co si na odlehlém parkovišti několikrát do týdne užívá.
Vztah jsem ukončila a auto prodala. Hnusilo se mi!
Měli pravdu – Honza skutečně několikrát do týdne vzal moje auto, nabral nějakou ženskou, se kterou byl domluvený, a poté odjeli na parkoviště kousek za městem, kde nikdo nebyl, a tam si užili. V mém autě!
Vztah s ním jsem okamžitě ukončila, ještě ten večer jsem mu s kamarádkou zabalila jeho věci. Auto jsem prodala, byla jsem znechucena.
Od dalšího vztahu jsem na hodně dlouhou dobu zase odrazena. Na chlapy mám vztek.
Autor: Natálie Kabourková
