Kateřina (45): Bránila jsem se pomoci v domácnosti, a přitom nebylo za co se stydět

Kateřina si vždy myslela, že žena má v domácnosti jasnou roli – postarat se o děti, uvařit, uklidit, být pro svého manžela oporou, když přijde z práce. Proto odmítala pomoc svého muže, kdykoli jí nabídl, že umyje nádobí nebo vyzvedne děti ze školy. Brzy ale zjistila, že je toho na ni příliš. Se svým příběhem se rozhodla naší redakci svěřit, aby předala své poselství ostatním ženám, které mají pocit, že od muže v domácnosti pomoc nepotřebují.

Kateřina popisuje svého manžela jako milého, hodného a ochotného muže. Ivan podle ní neustále nabízel pomocnou ruku, ona ale donedávna odmítala. Teprve před pár měsíci zjistila, že se nemá za co stydět, a se svým manželem si začala práci dělit spravedlivě.

On pracuje. Já se starám o domácnost

„Někteří z mých přátel mě obviňovali, že se jenom válím doma. Zatímco můj muž chodí do práce, já nevytáhnu paty z domu. Neuvědomovali si, že máme s manželem jasné rozdělení povinností,“ říká Kateřina. „Můj muž to chápal. On tráví čas tím, že vydělává. Já se starám o chod domácnosti. Nakupuji, připravuji naše dvě děti do školy, uklízím, starám se o to, aby večer, když přijde domů, nemusel už ani hnout prstem.“

V jiných domácnostech se práce dělí rovnoměrně. Muž i žena chodí do práce, děti dají do školky, nebo se o ně stará chůva. S úklidem si pomáhají. Kateřina ale vždy žila s tím, že je lepší si role rozdělit podle pohlaví. „Ivan se často ptal, jestli nechci třeba umýt nádobí nebo jestli nechci, aby vyzvedl po práci děti. Vždy jsem ale odpověděla, že to je má povinnost.“

Byla jsem unavenější než on po celodenním dření. Styděla jsem se

Kateřina dělala, co mohla. Každé ráno vstávala o hodinu dříve než její muž, aby doma zatopila a vypravila děti do školy. „Když manžel odcházel, já jim dobalovala svačinu,“ říká. „Pak jsem se dala do úklidu a vaření. Než přišel můj muž z práce, vrátila jsem se obvykle z nákupu a umývala nádobí.“

K tomu všemu Kateřina doma sestavovala nový nábytek, řešila aktuální problémy jako rozbitý vodovodní kohoutek nebo nefunkční elektřinu. „Po večerech jsem byla naprosto hotová. Ale styděla jsem se za to, protože můj muž vydělává peníze a je to on, kdo vykonává tu náročnou práci.“

Kateřina nakonec pochopila, že není na všechno sama. „Byla jsem vlastně přesvědčena,“ upřesňuje. „Děti si všimly toho, jak sama vše nezvládám, a společně se otce zastaly. On neustále mluvil o tom, že alespoň opravy a chlapské práce by mohl dělat on. Nakonec začal také umývat nádobí.“

Dnes už Kateřina ví, že když její muž nabídne v domácnosti pomocnou ruku, neměla by ho odmítat. „Pokud se na to necítí, lehne si a nenabízí se. Když mu ale energie zbyde, rád ji využije, abychom měli večer dobrou náladu oba. Proto chci tímto článkem říci všem ženám, aby se nestyděly říci svému milovanému o pomoc. Nejsme tu jen od toho, abychom uklízely a staraly se o děti.“

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Autor: Šárka Cvrkalová