Když jsem poznala Hynka, učarovala mi na něm jeho sebejistota. Byl to ten typ chlapa, za kterým se otočí snad každá ženská: vysoký, vypracovaný, úsměv od ucha k uchu. Zkrátka fešák každým coulem. A moc dobře to o sobě věděl. Už když jsme spolu chodili, musela jsem často čelit situacím, kdy na něho jiné ženy házely očka, flirtovaly s ním a to dokonce i přede mnou. A Hynek? Ten si to užíval!
Po svatbě to nebylo jiné
Naivně jsem si myslela, že když si Hynka okroužkuji, bude mít oči jen pro mě. Tajně jsem doufala, že po svatbě přestane i on koketovat s jinými ženami. Vždyť má přece mě! Jenže to jsem se hodně přepočítala. Ani po svatbě se totiž situace nezměnila a co víc – mě to začalo o to více štvát.
Děláte si legraci?!
Zdroj: 123RF.COM
Pohárek trpělivosti přetekl dva roky po svatbě, kdy jsme si s Hynkem vyrazili na výroční večeři. Zamluvila jsem nám stůl v luxusní restauraci a plánovala si, jak se nejdříve dobře najíme, pak se projdeme po městě a doma se nádherně pomilujeme. Mělo to být jedním slovem dokonalé. Jenže nebylo.
Celý večer Hynek okatě flirtoval se servírkou, která nás obsluhovala. A ta mu samozřejmě dávala najevo, že si jeho pozornost užívá. Kromě pečené křepelky mu na talíř div nenaservírovala i svůj výstřih, který na něho neustále vystrkovala. Když si přede mnou řekla o jeho telefonní číslo, vyskočila jsem ze židle a zařvala na ní, jestli si náhodou nedělá legraci! Já jsem přece jeho žena. ŽENA! Ne nějaká bokovka, kterou vytáhl na luxusní jídlo.
Pozdní návraty z práce
Od té doby to mezi námi začalo být chladnější. Hynek se toho večera vrátil domů až o tři hodiny déle než já. A já mohu jen doufat, že nestrávil večer s tou nechutnou servírkou. Teď se poslední čtyři měsíce každý den vrací z práce o hodinu později. Na moje otázky odpovídá stále stejně: máme toho hodně, musím dělat přesčasy, peníze navíc se nám budou hodit. A tohle pořád dokola. Já mám ale pocit, že si někoho našel. Nemám ale dost odvahy na to, abych se ho zeptala. Bojím se, jestli bych unesla skutečnou pravdu.
Čekám doma jako puťka
Hynkovi pozdní příchody z práce toleruji a přecházím. Už to mezi námi není jako dřív, do toho ty moje neodbytné pocity, že nejsem možná ani zdaleka jediná, se kterou spí. Přesto mu ale každý večer chystám večeři a čekám, dokud se neozvou klíče v zámku. Možná jsem naivní, hloupá a nevážím si sama sebe. Jenže ho miluji a nedokážu si představit, že bych ho opustila. Možná to jednoho dne udělá on za mě.
Autor: Nikol Kolomazníková
