Někdy si říkám, že některým lidem nestačí jen naznačit. Proto jdu raději na vše upřímně a z plných plic. Když se mi něco nelíbí, řeknu to. Když chci někoho pochválit, udělám to tak, aby si pochvaly opravdu vážil. Můj přítel však moji upřímnost příliš neřeší, občas tvrdí, že něco nepochopil, i když je mi jasné, že je to jen záminka pro to, aby vše udělal jinak, než jsem chtěla. To, co udělal po našem rozchodu, mě ale opravdu dostalo.
Seznámili jsme se už na střední. Potom jsme se ale dlouho neviděli. Několik let udělalo své, a když jsem Honzu znova potkala na srazu po deseti letech, došlo mi, že z obtloustlého šprta, kterého jsem přímo nesnášela, vyrostl fešák s velmi dobrým zaměstnáním. Byl plný humoru, nadšení, že mě opět vidí, z něj sršelo do všech stran. Hodně jsme si sedli a dohodli jsme se, že někdy zajdeme na kafe.
Na slíbenou kávu došlo až po pěti letech
Zdroj: 123RF.COM
Sliby se ne vždy dodržují, a proto jsem Honzu potkala znovu docela náhodou až po dalších pět letech. Tehdy jsme ale oba měli čas, proto abychom opět na kafe nezapomněli, zašli jsme na něj rovnou. Tak nějak nezůstalo jen u kávy. Přišlo mi sice divné, dát se dohromady s někým, koho sotva znám, on ale namítl, že se známe už od střední a tak jsem opojena zážitkem ze společného milování souhlasila, že mu dám šanci.
Byl to vlastně můj první vážný vztah. Měla jsem více mužů, ale nikdy jsem jim neříkala partneři, obvykle se jednalo spíš o několikaměsíční scházení. Do Honzy jsem se po pár schůzkách zamilovala. Ačkoli začátek byl složitý, nakonec jsme se sestěhovali a začali plánovat společnou budoucnost. Jenomže společné bydlení ukázalo, že Honza nebude typ muže pro mě. Všude byl nepořádek, domů si vodil po večerech kamarády, chtěl, abych mu vařila a obecně dělala služku.
Zdroj: 123RF.COM
Rozešla jsem se s ním. On to prý nepochopil
Jednoho dne, potom, co odešel jeho kamarád a zanechal po sobě nepořádek, jsem Honzu poslala do obýváku, aby tu spoušť uklidil. Začal protestovat, že uklízet má v domácnosti žena. Byla to poslední kapka, kterou jsem dokázala snést. Řekla jsem mu, že už delší dobu přemýšlím o rozchodu a že si má sbalit věci a opustit můj byt. Beze slova se sebral a odešel. Já rozchod oplakala, i když jsem věděla, že už to tak dál nešlo, byla jsem raněná.
Druhý den po práci jsem přišla domů a uslyšela televizi. Honza seděl ve svém oblíbeném křesle a jako by nic mě pozdravil a poprosil mě, jestli mu nepodám pivo, když stojím. Zeptala jsem se ho, co dělá u mě v bytě. Díval se na mě, jako by si náš rozchod nepamatoval. Znovu jsem ho vyhodila a požádala ho, aby mi nechal své klíče. Díval se na mě, jako kdyby napoprvé neuvěřil, že se s ním rozcházím. Dokonce prosil o odpuštění. Prý nerozumí tomu, co mi přelétlo přes nos.
S odstupem času si teď říkám, že to byla obrovská chyba, která mě stála několik let mého života. Co se mi na něm vlastně tolik líbilo? Mohla jsem místo vztahu s ním přemýšlet o dětech s někým, kdo za to opravdu stál.
Autor: Šárka Cvrkalová
