Už od puberty si přeji najít chápavého muže, který se mnou bude mít trpělivost. Zatím jsem na takového nenarazila a neustále bojuji se svým přehnaným strachem z mužů. Kdykoli se mnou někdo chce navázat kontakt, stáhnu se a chovám se jako ledová královna. Při očním kontaktu rudnu, sklápím zrak a neodvážím se nic říct.
Myslím, že můj strach má kořeny ve špatné výchově
Můj otec byl vždy přísný. Já i matka jsme se neodvážily nic namítat, kdykoli se pro něco rozhodl. Všechny jeho příkazy jsme musely plnit bez mrknutí oka, a to pečlivě a okamžitě. Nikdy jsme mu neodporovaly, protože bral všechny naše komentáře jako útok a začal být agresivní. Jeho dominance ve mě silně zakořenila a já mám od té doby strach z každého muže. I když už dávno bydlím sama, nejsem schopná navázat normální vztah a založit rodinu.
Každý to se mnou hned vzdá
Zdroj: 123RF.COM
Pár milých mužů se o mě už pokoušelo. Nejčastěji když jsem studovala na vysoké škole, kde byla spousta příležitostí se s někým seznámit. Jednou za mnou přišel usměvavý kluk v knihovně a chtěl si jen popovídat. Já jsem místo úsměvu klopila zrak a snažila se ho odehnat. On si to nejspíš vyložil jako nezájem a přestal se po chvíli snažit. Jiní byli i vytrvalejší, a to zejména tehdy, když jsme komunikovali přes sociální sítě. V elektronické komunikaci jsem nebyla tak stydlivá, ale vždy, když jsme se rozhodli se sejít ve skutečnosti, byli mým jednáním překvapeni a často až znechuceni.
Chtěla bych, aby se víc snažili
I když se navenek tvářím jako nedostupná a chladná, v hloubi duše toužím, aby mě někdo dobýval. Nebude to se mnou jednoduché, ale vím, že kdybych si na jednoho muže zvykla, dokázala bych s ním normálně komunikovat. Nikdo z nich ale nemá takovou trpělivost, aby se mnou pár prvních měsíců vydržel. Místo toho mě vždy opouští s tvrzením, že jsem divná a vlastně ani nevím, co chci.
Snažím se svému strachu postavit
Minulý rok jsem se pevně rozhodla, že se svým strachem něco udělám. Na internetu jsem se seznámila s lidmi se stejným problémem a vyslechla si jejich příběhy. Radili mi, abych se posouvala opatrně a jistě vpřed. Nejprve jsem začala zdravit prodavače v obchodě, a to s pevným hlasem. Později jsem přešla dokonce k očnímu kontaktu a na své úspěchy jsem byla neskutečně hrdá. Dnes už zvládnu s muži prohodit pár vět, ale stále se trápím s lichotkami. Kdykoli mě někdo pochválí, stáhnu se, zrudnu a koktám. Proto je mým dalším cílem se tomuto strachu postavit a být klidná a sebevědomá i v této situaci.
Autor: Tereza Hotovcová
