Radka jsem poznala, když mi bylo dvacet pět. Byli jsme spolu tři roky, než jsme se sestěhovali a začali přemýšlet o rodině. I před dva roky snahy se nám ale nepodařilo přivést na svět miminko. Nechali jsme se proto vyšetřit a vyšlo najevo, že mám velmi malou pravděpodobnost na otěhotnění.
Radek mi to vyčítal, a když jsem navrhla, že si přece můžeme pořídit dítě i jinak, úplně se změnil. Křičel na mě, že chce vlastní miminko a že s někým, kdo mu to nemůže splnit, odmítá trávit život. Bolelo to, ale poslala jsem ho tenkrát pryč. Nevím ani, zda se rozešel on se mnou, nebo já s ním, každopádně trvalo dlouho, než jsem se zase postavila na vlastní nohy.
V tom mi hodně pomohl můj dlouholetý kamarád, který se mnou prožíval i rozchod s Radkem. Oproti němu byl Martin úplně jiný, přesto jsem se do něho po tom všem, co pro mě udělal, zamilovala. Přišlo mi zvláštní nejlepšího kamaráda najednou po tolika letech považovat za přítele, ale on moje city opětoval a tak jsme se postupem času dali dohromady.
Zdroj: 123RF.COM
V pětatřiceti letech jsem otěhotněla. Nevěřila jsem tomu, když mi gynekolog novinu oznámil. Přišla jsem za ním s nevolnostmi, bolestmi a vynechávající menstruací. Normálně by mě to samozřejmě napadlo, ale bylo mi přece řečeno, že děti mít nemůžu. Jenomže se ukázalo, že nic není stoprocentní a tak jsme se za devět měsíců mohli s Martinem radovat z potomka.
Radostná novina ale neminula ani Radka. Nemusela jsem přemýšlet dlouho, od koho jsou nepodepsané dopisy v obálce, které mi každý den ležely před vchodem. Jejich obsahem byly urážky i vyhrožování. Nedělala jsem si z toho hlavu, ale Martin chtěl mít konečně klid a proto celou událost nahlásil na policii s podezřením na mého bývalého přítele. Ten se také hned přiznal, neměl důvod zapírat.
Údajně uvedl, že jsem během vztahu s ním musela brát nějaké prášky, protože jsem s ním nechtěla dítě. Nedokázal si jinak představit, že bych otěhotněla s někým jiným. Policii jsem poskytla lékařské posudky o svém zdravotním stavu, aby bylo jasné, že jsme opravdu měli spíše štěstí, protože naděje na mé těhotenství byla velmi malá. Ono to vlastně strážníky ani tolik nezajímalo, Radek dostal podmínku za vyhrožování a anonymní obtěžování. Už dva roky jsem o něm nic neslyšela a tuším, že se odstěhoval někam daleko. Nikdy ale nezapomenu na to, jak se pět let tvářil jako muž mého života, a nakonec mě opustil jako největší buran a násilník.
Autor: Šárka Cvrkalová
