Jana (28): Moje babička je pěkné číslo. To, co vyvádí, nezvládám. Ani vy byste to nedali

od Adéla Vocetková
3 minuty čtení
zena smutna
Zdroj: Shutterstock

Senioři jsou často automaticky pokládáni za křehké a nemohoucí. Někteří z nich si ale s takovým škatulkováním hlavu nelámou a i mladým se z toho, co předvádí, jen tají dech.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Janina babička je podnikavá žena odjakživa. Namísto toho, aby s věkem ztrácela sílu, se ale zdá, že jí naopak napadají větší a větší vylomeniny. Jana i její rodiče to sledují raději zpovzdálí a netroufnou si se do babiččina náročného programu zapojit.

To je můj život, holčičko!

Tak přesně tohle mi řekla babička snad pokaždé, když jsem se jako malá probírala jejími krabicemi plnými medailí, diplomů a fotek.

Cvičila gymnastiku snad od tří let a poté, co odešla do sportovního důchodu, se věnovala trénování mladých nadějných sportovkyň.

Já jsem sice dostala po babičce jméno, ale to bylo všechno, co jsem po ní zdědila. Odmala mě bavily knížky, malování a ruční práce, nad kterými moje energická babi jen znuděně mávala rukou.

Ani moje máma, její dcera, po babičce vášeň pro sport zrovna nezdědila. Možná i proto babi zůstávala jako trenérka v místním sokole tak dlouho, jak to šlo.

Nakonec ale i trénování nechala a docházela jen jednou za týden jako lektorka na cvičení pro seniory. Pokaždé, když jsem ji viděla, jak rázným krokem pochoduje směrem k sokolu, říkala jsem si, že je to asi jediná hodina seniorského cvičení, které se vyrovná vojenské přehlídce.

Zažít nudu, to vadí

Jenže babi Jana byla natolik zvyklá mít dny k prasknutí napěchované akcí, že brzy po tom, co přestala trénovat malé gymnastky, začala mít „roupy”. Asi jediná věc, kterou nedokázala udělat, bylo zahálet.

Začala organizovat výlety pro svoje známé, ale ukázalo se, že jen málo z nich s ní dokáže držet krok. Většinou její kamarádky toužily po tom, aby se usadily na lavičku s výhledem a v klidu si vypily kafíčko z termosky, zatímco babička měla naplánovanou tříhodinovou túru.

Nějakou dobu jezdila na výlety sama, dokonce si koupila nový foťák – prý proto, aby se ten čas na výletě pořádně využil – ale pak začala hledat další zábavu.

To je tvoje babička!

Jedno lednové odpoledne se za mnou přiřítila kamarádka s očima navrch hlavy. Úplně se zalykala a já také, když mi konečně řekla, co se děje. Právě potkala u řeky mojí babičku. Tedy spíš v řece. V plavkách a kulichu.

Ten den mrzlo až praštělo, řeka musela mít teplotu sotva nad nulou. Kamarádka tvrdila, že babička vypadala nadmíru spokojeně a vesele na ni z vody mávala.

Nemohla jsem se ubránit obavám. Babi Jana byla sice fyzicky velmi zdatná, ale tohle se už i mně zdálo opravdu příliš. Večer jsme se za ní vypravily společně s mámou, abychom jí promluvily do duše. Jenže celý večer dopadl úplně jinak, než jsme čekaly.

Tak mi držte palce

Máma se samozřejmě zhrozila, když jsem jí vyprávěla, co se stalo a kde kamarádka babičku „načapala“. Dorazily jsme do babiččina bytu patřičně rozhořčené a připravené babičce sice něžně, ale pořád vynadat. Než jsme se nadechly a spustily řeč složenou z pádných argumentů, začala babička sama.

Vlastně nás vůbec nepustila ke slovu. Vychvalovala si novou metodu otužování, kterou objevila. Cvičí nějaká dechová cvičení a díky tomu jí studená voda vůbec nevadí.

Naopak, je to prý příjemné a ona se cítí nejen zdravější a silnější, ale má dokonce pocit, že jí po takové ledové koupeli samy od sebe mizí vrásky.

A protože chce dělat věci pořádně, neváhala a vstoupila do místního klubu otužilců. A protože nás má ráda, přinesla samozřejmě přihlášky i pro nás.

V tu chvíli jsme se už nadechovaly, že teď bude ta správná chvíle zase na náš proslov, ale babička mluvila a mluvila. Po několika dalších minutách už jsme nevěděly, kde nám hlavy stojí.

Po další půlhodině babiččina plamenného projevu jsme najednou s mámou obě dvě držely v ruce tužky a vyplňovaly přihlášky do otužileckého spolku.

Zítra to vypukne a my jdeme s babičkou na naše první společné setkání s otužilci a ledovou vodou. Doteď nevím, jak se to stalo, ale už asi nemám šanci vycouvat. Babička mě přesvědčuje, že aspoň po kotníky to určitě zvládnu. Tak mi držte palce.

Autor: Daniela Jílková

Související články