Jan (22): Schoval jsem se u rodičů ve skříni. Naskytla se mi podívaná pro silné povahy, jež by nahnala strach i vám

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
64081780 s
64081780 s

Dnes je Janovi dvacet dva let, bydlí s přítelkyní a k rodičům občas zajede na návštěvu. Nikdy jim neřekl, co kdysi viděl. Ale dodnes mu to nahání husí kůži a myslí na to, kdykoli se s rodiči potká.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

„Naši jsou spolu už dlouho. Nikdy jsem si jako dítě nemyslel, že mají nějaké problémy. Ani dnes tak nepůsobí. Já ale vím, co jsem tehdy viděl. Chvíli jsem se dokonce bál, že se budou rozvádět,“ tvrdí.

„Možná byla celá situace jenom výjimkou, snad ano. Ale jistý si tím být nemohu, protože ještě ten den večer byli rodiče u večeře jako vyměnění. Co když se tak dokázali přetvařovat častěji?“

Hráli jsme si s kamarády na schovávanou. Nikdo pak netušil, proč mám špatnou náladu

„Bylo mi třináct a pár kamarádů přišlo k nám domů na návštěvu,“ vypráví čtenář. „Po nějaké době jsme se konečně shodli, že budeme hrát na schovávanou. Jednou z mých oblíbených schovek byl pokoj rodičů, kam se kamarádi báli chodit,“ říká.

„Schoval jsem se v pokoji v jejich šatní skříni. Když přišli do místnosti otec s matkou, tak jsem ani nemukal, bylo mi jasné, že bych dostal vynadáno. V jejich pokoji jsme si hrát nesměli.“

Jenže podle Jana to ani trochu nevypadalo, že by rodiče řešili jeho a kamarády. „Hádali se. Nevím sice, kvůli čemu, ale táta hodně křičel. Pak se stalo něco, kvůli čemu jsem málem vykřikl.“

Jan spatřil škvírou mezi dveřmi skříně, jak dal jeho otec matce facku, až upadla na postel. Potom odešel z místnosti. Matka asi tři minuty seděla beze slova na posteli, pak šla za ním.

„Okamžitě, jak se dveře zavřely, vystřelil jsem ze skříně a běžel pryč. S kamarády už jsem si potom hrát nechtěl, neměl jsem náladu. Ale celé roky jsem to vydržel a nikomu to neřekl. Dodnes nevím, co si o tom myslet.“

Mámu i tátu mám rád, ale ta událost mi vyvolává strašné vzpomínky

I když se dnes Jan s rodiči vídá, přiznává, že kdykoli má příležitost se vymluvit na něco jiného, raději ji využije, aby s nimi nemusel sedět u jednoho stolu. Je mu smutno, kdykoli se myšlenkami do onoho dne vrátí.

„Někdy jsem přemýšlel o tom, zda bych jim měl říct, co jsem jako třináctiletý kluk viděl. Ale pak si říkám, proč to vytahovat po tolika letech, když třeba ani o nic nešlo. Táta má mámu rád, a to, co se stalo, si pak jistě vysvětlili.“

I když se ale Jan snaží se k situaci nevracet, zdává se mu o ní po nocích. Jediný, komu o všem řekl, je jeho přítelkyně. Ta jeho rodinu zná a nechtělo se jí ani věřit tomu, co slyšela.

„Říkala mi, abych se přes to přenesl. Abych to nevytahoval a rodiče třeba nějak neranil. Jinak mezi námi totiž všechno funguje, jak má, a tahle stará věc by toho mohla hodně změnit.“

Proto se nakonec čtenář rozhodl svěřit alespoň anonymně naší redakci, aby ze sebe dostal to, co ho dlouhá léta tíží. Jinak si ale podle svých slov všechno nechá pro sebe.

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články