Pořídit si ve dvaceti letech vlastní byt je téměř nemožné. I proto jsme se s přítelem rozhodli, že půjdeme do podnájmu. A jelikož naše kamarádka právě hledala nové bydlení v Praze a nabídka bytu 3 + kk se nám zdála velmi dobrá, šli jsme do toho ve třech. A byla to ta největší chyba našeho života.
Měli jsme jasno v tom, že ložnici budeme mít každý svou, zatímco obývací pokoj s kuchyňským koutem bude sdíleným prostorem, kde si společně zahrajeme nějakou tu hru, povečeříme, zkrátka taková idylická domácnost. Omyl!
Považovala nás za majitele bytu
Zdroj: 123RF.COM
Ačkoli jsme v podnájemní smlouvě byli napsáni všichni tři, kamarádka nás neustále brala jako „majitele“. Ze začátku si s námi sice občas zahrála nějakou tu hru, jinak ale trávila čas spíše v ložnici. My brali postel jako místo ke spánku a během dne jsme se tak povalovali obvykle v obýváku na gauči. Po čase se začalo zdát, jako kdyby „její místností“ byla jen ložnice a všude jinde se cítila být vetřelcem. Přestala také skoro úplně využívat kuchyni, když náhodou něco potřebovala, desetkrát se zeptala. A to i na hloupé vidličky, které jsme kupovali všichni tři společně.
Snažili jsme se jí to vysvětlit
Necítili jsme se dobře. Kamarádka přišla z práce domů, sotva nás pozdravila a zalezla si do pokoje, kde se zavřela. Přestala s námi komunikovat. Jako by nám společné bydlení překazilo přátelství. Několikrát jsme s ní na to téma chtěli mluvit, ale když už na nás měla náladu, odvedla hovor spíše jinam.
Začaly i partnerské hádky
Zdroj: 123RF.COM
Jelikož se jednalo o mojí nejlepší kamarádku ze základky, kterou znám dlouhé roky, zastávala jsem se jí, když o ní přítel říkal špatné věci. Měl asi pravdu, když tvrdil, že je divná, ale dokázal to říci dost ošklivými výrazy. A tak jsme se kvůli tomu i několikrát pohádali. Jednou dokonce natolik, že odešel spát ke kamarádovi, ať si prý „zůstanu doma se svou nejlepší kámoškou.“
Obrátila se proti nám
Jednou jsem se se spolubydlící snažila téma už asi po stopadesáté probrat. Nebyla zrovna v dobré náladě, v práci se jí tenkrát údajně příliš nedařilo. A tak se náš rozhovor změnil v hádku. Začala mě obviňovat, že ačkoli se nám uklidila do jediné místnosti, stejně s ní máme stále nějaký problém. Že denně poslouchá naše sténání, nemůže spát a nebereme na ni ohled. Měla jsem toho už také dost a tak jsem jí upřímně řekla, že spolubydlení s ní bylo to nejhorší rozhodnutí. Sbalila si věci a odešla.
Vrátila se o týden později
Když přišla, omluvila se, že jí máma živit nemůže a že by tu chtěla ještě nějaký čas bydlet, než si najde něco vlastního. Bylo nám jasné, že s přítelem sami bydlení neutáhneme. Znali jsme ale několik dalších kandidátů, kteří sháněli bydlení v Praze. Dvěma spolužačkám z mojí třídy vůbec nevadilo sdílet jeden pokoj, protože na koleji byly zvyklé bydlet ve třech na mnohem menším prostoru. A tak jsme jim místnost přenechali. Seznámili jsme je s naší spolubydlící, hned si padli do oka. Teď bydlíme s přítelem ve vlastním bytě a se všemi třemi dívkami skvěle vycházíme. Chodíme si do našeho starého bytu jednou za čas zahrát nějakou tu stolní hru a vše je tak, jak má být.
Šárka Cvrkalová
