Iva (41): Souhlasila jsem se spolubydlením s důchodcem. Nejdříve chtěl platit jen nájem, později něco mnohem horšího

od Adéla Vocetková
Zdroj: 123RF.com

Iva bydlí v Praze kvůli práci už delší dobu. Donedávna měla spolubydlící. Ta si ale našla přítele a odstěhovala se. Iva tak zůstala na poměrně velký byt sama a rozhodla se, že si najde spolubydlícího. Jenomže věci nešly přesně podle jejích představ.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Přítele jsem měla naposledy opravdu dávno. Občas si sice přivedu příležitostnou známost, jinak ale nemám nikoho, kdo by tu se mnou bydlel a pomáhal mi s nájmem,“ přiznává. „A tak jsem si podala inzerát, že hledám spolubydlícího.“

Ukázali se samí podivíni a nesympatičtí lidé

V bytě je jeden volný pokoj, který se Iva rozhodla pronajímat. „Šlo mi o to, aby někdo platil nájem za to, že bude moci pokoj využívat, samozřejmě s tím, že má k dispozici i společnou kuchyni a koupelnu. Jenomže se mi ozvali jen samí podivní zájemci,“ vykládá.

„Přišli dva puberťáci, kteří ale kouřili a vadilo jim, že není v bytě balkon. Potom jeden velmi nesympatický mladík, nakonec žena se dvěma psy, což jsem zase nechtěla kvůli hluku a nepořádku.“

Jediný, kdo padl Ivě do oka, byl důchodce, který tvrdil, že je sice celé dny doma, ale prý si po většinu času čte, návštěvy rozhodně mít nebude a Iva v něm našla klidného společníka. Jediný problém byl, že chtěl snížit nájem skoro o třetinu.

„Z penze si prý tolik nemůže dovolit. Sice jsem věděla, že u mě bude v tom případě v podstatě zadarmo, ale stále mi jeho finance alespoň trochu přispěly a alespoň to nebyl podivín už na první pohled. Bohužel se ukázalo, že na ten druhý ano.

Chtěl po mně, abych mu dělala pečovatelku

Pan Jiří byl sice klidný společník, který si návštěvy nezve, brzy ale Iva pochopila proč. „Bylo mu přes sedmdesát, neměl žádné přátele, nedivila jsem se tomu. Věčně se mračil, sympaticky působil snad jen v době, kdy o bydlení usiloval. Jakmile ho získal, vše se změnilo.“

Nejenže posílal Jiří dokonce menší nájemné, než na jakém se předem s Ivou dohodli, po dvou měsících navíc začal počítat s tím, že mu bude dělat pečovatelku. „Pořád na mě volal, abych mu podala pití, knížku nebo něco jiného, protože má nemocné nohy a záda,“ popisuje Iva.

„Chtěl, abych s ním zůstávala doma, když mu bylo smutno. Když jsem mu s nevěřícným výrazem řekla, že musím do práce, urážel se a měl nepříjemné řeči. Prý bych se mohla o starého pána postarat, když jsem si ho k sobě nastěhovala.“

Po měsíci takového trápení začala mít Iva všeho dost. „Řekla jsem mu, že je mi ho sice líto, ale bydlet s ním dál nebudu. Nechci mu sloužit, vařit mu, uklízet a starat se o něho. Nadšený nebyl a dal mi to řádně najevo. Podle smlouvy, kterou jsem s ním sepsala, neměl ale jinou možnost než odejít.“

Dnes bydlí Iva sama. Bude prý raději platit větší nájem, než by zažila něco podobného. „Mám alespoň svůj klid a soukromí. A vlastně mi nic nechybí. Za ty peníze mi to stojí,“ dodává.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články