Když mi bylo dvanáct, rodiče se rozvedli a já žila pět let s matkou. V sedmnácti jsem se ale dostala do péče svého otce. Bohužel se už po měsíci ukázalo, že se s ním moje matka rozvedla z pochopitelných důvodů.
Ponižoval mě před návštěvami, vyprávěl jim věci, které nebyly pravda. Jak jsem dostala průjem v metru a zašpinila si kalhoty, jak jsem si vymyslela kluka, který ani neexistuje, jak jsem rozbila talíř po babičce a ještě z toho měla radost. Nic z toho nebyla pravda, ale on vždycky jen řekl, že nějak hosty bavit musí, a když nemám reálné historky, jako normální děti, musí si je zkrátka vymyslet. Neustále mi připomínal, že nemám kamarády a on tak nemá o čem vyprávět.
Byla to pravda, kamarády jsem neměla. Od matky z vesnice jsem se přestěhovala do Prahy a tak jsem bohužel o všechny blízké přišla. K mámě jsem jezdila málokdy. Důvod, proč jsem přešla k otci do péče, byl její nový manžel, který doma nechtěl cizí dítě. Připadala jsem si sama a opuštěná.
Rozhodla jsem se pořídit si želvičku
Zdroj: 123RF.COM
Odjakživa mě tohle zvíře fascinovalo a tak jsem prostě jednoho dne ve zverimexu jednu koupila. Dala jsem za ní veškeré peníze z brigády. Otec totiž chtěl, abych si kupovala vlastní jídlo i prací prášek a tak jsem moc peněz neměla. Stále říkal, že u něho bydlím a tím mi přispívá dost. Želvu jsem ale moc chtěla a tak jsem poslední finance vložila do zvířátka.
A začalo vydírání
Když otec po pár dnech zjistil, že mám v pokoji zvířátko, nenaštval se. To on nikdy, vlastně mi jenom v klidu vyčetl, co mohl, což bylo horší, než kdyby občas přiletěla nějaká ta facka. Řekl mi, že pokud chci mít želvu, musím ji koupit speciální akvárko i lampičku na zahřátí, jinak mi ji rovnou může vyhodit, protože stejně nepřežije. A já musela slíbit, že do týdne všechno seženu, jinak o kamarádku přijdu.
Prosila jsem o finanční pomoc mámu, ale dočkala jsem se jenom výsměchu. Později jsem se dozvěděla, že na moje zprávy mi odepisoval otčím z jejího telefonu, ale mě to tenkrát velmi ranilo, protože jsem myslela, že nenávistné SMSky píše opravdu máma. Nakonec jsem si našla jednorázovou brigádu ve skladu, tři dny nešla do školy a vydělala jsem si na akvárium s lampičkou.
Otec želvičku týral, kdykoli jsem nebyla doma
Zdroj: 123RF.COM
Želva ráda ležela na kameni a vyhřívala se pod lampičkou. Žárovka byla speciální a velmi bezpečná, aby mohla svítit neustále a nehrozilo vyhoření. Kdykoli jsem přišla domů, byla však zhasnutá, protože prý šetříme elektřinu. Když jsem otci vysvětlovala, že takhle želvička umře, řekl mi, že se o ní neumím postarat a je to moje chyba. Navíc světlo vypínal i ve chvílích, kdy jsem byla doma. Kdykoli jsem si odešla na záchod, šel ke mně do pokoje a světlo zhasl.
Trápil zvířátko hlady
Želvu jsem krmila spolehlivě. Vypadala zdravě, jedla s chutí, kdykoli dostala krmení speciálně koupené pro ni. Jednou jsem jela na dva dny na školní výlet a otce poprosila, aby želvičku každé ráno nakrmil. Přísahal, že to udělal, ale já měla vše spočítané a nezmizelo ani jedno. Želva trpěla dva dny hladem.
Později mi dokonce začal její jídlo vyhazovat. Nejdřív lhal, že to neudělal, že jsem ho asi zapomněla koupit. Když jsem zjistila, že ho vyhazuje do koše, vynadal mi, že to v lednici jenom smrdí a nebude zkrátka kvůli želvě trpět kontaminaci lidských pokrmů.
Nakonec želvička nepřežila. A údajně za to můžu já
Je to sice už nějaký ten rok, ale smrt prvního domácího mazlíčka bolí napořád. Jednoho dne zkrátka želvička zemřela. Plakala jsem a otec mi ještě vynadal, že brečím kvůli vlastní blbosti. Prý jsem želvu utrápila a neměla jsem si ji vůbec pořizovat. Připomněl mi, že se nediví, že nemám kamarády, protože v mé blízkosti raději všechno pojde. Naštěstí jsem se v osmnácti letech plně osamostatnila a s tím člověkem se už nikdy nemusím bavit. Na tento zážitek ale budu vzpomínat napořád.
Autor: redakce
