Ida nikdy neměla snadný život. Chtěla žít jako normální dítě, ale místo toho se jí ostatní jenom posmívali. Musela také trávit většinu času doma nebo v nemocnicích. Přesto si nakonec uvědomila, že chce žít plnohodnotný život. I se svou slabinou nakonec dokázala najít manžela, skvělou práci a porodit zdravé dítě. A to i přes to, že má levou nohu amputovanou pod kolenem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky z Třeboně, která ho sepsala v karanténě v období koronaviru. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„O nohu jsem přišla už jako malá. Vlastně si to moc nepamatuji. Bylo to kvůli vrozené vadě,“ vykládá Ida. „Do svých pěti let jsem prakticky každý měsíc trávila nějaký čas v nemocnici. Prošla jsem si několika operacemi a drahými rehabilitacemi, které ne vždy proplatila pojišťovna. Když jsem začala trochu chápat, jak svět funguje – to mi mohlo být tak deset – začalo mi připadat, že jsem všem jenom na obtíž,“ vzpomíná.
Rodiče mě ve všem podpořili. Naučila jsem se být pokorná a nevzdávat se
Ida podle svých slov jako malá hodně brečela. „Často jsem v noci chodila za rodiči do ložnice a ptala se jich, jestli jim přináším bolest. Ale oni mě vždy uklidňovali, že jsem jejich sluníčko a chtěli by, abych byla šťastná.“ Přestože děti se Idě smály kvůli její umělé protéze, ona věděla, kolik peněz rodiče stála. I když se s ní někdo nechtěl kamarádit, nevzdávala se a hledala si jiné kamarády. „Chtěla jsem jenom, aby na mě rodiče byli pyšní. Udělali toho pro mě tolik, že jsem zkrátka nemohla jejich lásku a péči tak zahodit.“
Ida bydlela s rodiči až do svých dvaceti pěti let. Tehdy už dva roky chodila s přítelem. A když se rozhodla odstěhovat se s ním do společného bytu, měli o ni velkou starost. „Pořád se ujišťovali, že všechno zvládnu sama. Doma jsem měla neustále jejich péči. A i když jsem si našla práci od počítače a stala se dospělým člověkem, brali mě jako svou malou holčičku. Brzy po nastěhování jsem jim ukázala, že já se v životě vzdávat zkrátka nehodlám.“
Mám zdravou dcerku a dobře placenou práci. Brzy se budu vdávat
Zatímco v dětství se Ida potkala spíše s posměšky a jediná pomoc byla ta ze strany rodiny, v dospělosti si začala uvědomovat, že ji lidé kolem vnímají jako rovnocennou a snaží se pro ni být oporou. „Kromě mámy s tátou jsem potkala v posledních letech samé dobré přátele, kteří mi pomáhají, jak jen to jde. Chodím na rehabilitace, které si platím částečně sama, částečně mi pomáhají příbuzní. Díky tomu, že mě lidé berou jako právoplatnou členku společnosti, jsem se přestala jenom litovat a začala jsem žít.“
Před rokem porodila Ida svému příteli zdravou dcerku. Měsíc na to ji požádal o ruku. „Pracuji z domova, vydělávám si slušné peníze. U toho se zvládám starat o rodinu, navštěvovat matku s otcem. Konečně jim mohu vynahradit tu péči, kterou jsem od nich získávala. A svému muži mohu vychovat zdravé dítě,“ říká.
Autor: Šárka Cvrkalová
