Hana (42): Po večerech slýchávám divné zvuky. Až vám povím více, budete se klepat strachy

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
zena depresivni
Zdroj: Shutterstock

Hana se vdávala ve svých třiceti letech a udělala neuvážené rozhodnutí. Když se s mužem sestěhovali, rozhodla se svůj byt prodat. Myslela si, že má manželství jisté, jenže když se po jedenácti letech s manželem rozvedla, zůstalo jí jediné místo, kam by mohla jít.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Prodala jsem pražský byt, ale nechala jsem si chalupu u lesa, kam jsme s mužem jezdili někdy na víkendy, abychom si odpočali,“ říká. „Měla jsem ten byt jen pronajímat, ale já hloupá jsem reagovala unáhleně,“ dodává.

Když se Hana s mužem rozvedla, neměla jinou možnost než se odstěhovat na chalupu. Má sice nějaké peníze, ale na to, aby si koupila byt v Praze, to zdaleka nestačí.

Prvních pár měsíců jsem byla u kamarádky. Pomohla mi psychicky i materiálně

Po rozvodu na tom Hana nebyla psychicky příliš dobře. Vzala ji tak k sobě kamarádka, která měla v bytě volnou místnost. „Nějaký čas jsem tam bydlela zadarmo, po dvou měsících jsem jí začala přispívat na nájem,“ říká.

„Pak jsem ale začala mít pocit, že jí překážím. Nechtěla jsem, aby nás společné bydlení rozhádalo, je to moje nejlepší kamarádka a nikoho jiného vlastně nemám. A tak jsem jí řekla, že se odstěhuji.“

Hana si vzala své věci a nastěhovala se na chalupu. Kamarádka jí sice přemlouvala, aby ještě zůstala, ona ale trvala na tom, že teď už samotu zvládne. „Jezdím přece každý den do práce, sama jsem jenom po večerech,“ dodává.

Chalupa Hany je kousek za Prahou. Dojíždění do práce autem jí nedělá tolik problémů, horší ale je, že je domek u lesa a skoro kilometr daleko nikdo nebydlí.

„Nejbližší domy jsou až u cesty pod kopcem, asi pět minut pěšky od chalupy,“ dodává Hana.

„Než jsem tu začala bydlet, nikdy jsem tu vlastně sama nespala. Pokaždé jsem tu měla kamarády, rodinu, nebo manžela. Nikdy mi tak nedošlo, jak je to tu děsivé.“

Už měsíce jsem se nevyspala, musím začít jednat

Hana se snaží každý večer usnout co nejdříve, protože čím víc se připozdívá, tím děsivější chalupa je. Přiznává, že usíná s rozsvícenou lampou, a dokonce si několikrát od kamarádky vzala prášky na spaní.

„Nic nepomáhá. Jakmile si lehnu do postele, v tichu noci slyším každý zvuk kolem sebe. Praská tu strop a já mám pocit, že po půdě někdo chodí. Možná myši, možná zloději. Když neslyším praskání prken ve stropě, tak mi zase přijde, že se z lesa ozývají divoká zvířata.“

Někdy se Hana dokonce budí, protože slyší křik. Nikdy si není jistá, zda ho slyšela ve snu, nebo z lesa. „Možná to zní směšně, že se ženská jako já bojí sama ve svém vlastním domě, ale já už se měsíce nevyspala, v práci to má vliv na můj výkon, jsem nešťastná a nevím, co dělat,“ dodává.

Ke kamarádce už se Hana zpátky stěhovat nechce. Když se jí se svými problémy svěřila, ona jí to samozřejmě nabídla, ale Hana odmítla. Snaží se teď sehnat si byt v Praze.

„Jenže od té doby, co jsem prodala ten starý, se ceny změnily. A z peněz, které mám, bych si sotva pořídila malou garsonku. Budu si nejspíš muset vzít hypotéku. To jsem si před lety ani nepomyslela,“ píše závěrem.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články