Gabriela (51): Odchod dětí mě zaskočil. Doma bylo prázdno a já si uvědomila, že mě s manželem už nic nedrží

od Adéla Vocetková
Zdroj: 123RF.COM

Odchod dětí z rodného hnízdečka je pro každého rodiče vždy citově náročným okamžikem. Když jsou děti malé, jen stěží si rodiče dokážou představit, že jednoho dne přijde okamžik, kdy se jejich děti odstěhují.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Když ze společného bydlení odešla nejstarší dcera naší čtenářky Gabriely, najednou si uvědomila, jak je to bez dětí doma neskutečně prázdné a tiché. To však nebylo to jediné, co jí po odchodu ratolestí začalo trápit.

Všechny tři děti postupně vylétly z hnízda

S manželem jsme vychovali tři děti – dvě dcery a jednoho syna. Nejstarší syn se odstěhoval krátce po svých osmnáctých narozeninách, kdy si usmyslel, že bydlet s kamarádem v jednopokojovém bytě je mnohem větší zábava, nežli mít pohodlí doma u rodičů.

Prostřední dcera ho následovala o tři roky později. Když doma zbyla jen ta nejmladší, snažila jsem se užívat ty poslední okamžiky. Věděla jsem, že jakmile doma nebude ani ona, citově mě to velmi zasáhne.

Prázdný dům byl bez dětí prázdný a podivně tichý

Jakmile se odstěhovala nejmladší dcera, začalo být v celém domě podivně prázdno a především ticho. Člověk si za ty roky tak nějak zvykl, že je doma pořád někdo, stále je rušno. I kdyby to znamenalo, že děti poslouchají hudbu nebo jsou ve sprše. Stále tu někdo byl.

Jenže teď najednou ne. Zůstala jsem v tom velkém domě sama pouze s manželem. A bylo to opravdu hodně zvláštní. Něco, na co jsem nebyla zvyklá, a především jsem si ani nebyla jistá, jestli si na to zvyknout vůbec dokážu.

Měla jsem čas uvědomit si spoustu věcí

Dokud děti bydlely s námi, měla jsem stále co dělat. Kupa prádla, pořád bylo co řešit. Jakmile jsme ale zůstali jen ve dvou, najednou jsem se neměla o koho starat.

Ano, stále tu byl manžel. Jenže jak se ukázalo, on moji péči a starost vůbec nepotřeboval. Asi už to trvalo delší dobu, jen já si toho skrze starost o naše děti vůbec nevšimla.

I co se společně stráveného času týče, uvědomila jsem si, že se s manželem vzájemně nevyhledáváme. Každý jsme svůj volný čas trávili sám. A to bylo velmi nepříjemné zjištění.

Pohromadě už nás nedrželo vůbec nic

Čtyři roky jsem žila jen se svým manželem. Celé ty čtyři roky mnou cloumaly pocity, že nežijeme spolu, ale spíše vedle sebe. Nikoli jako manželé, ale spíše jako dva známí.

Po čtyřech letech jsem se rozhodla ke kroku, o kterém jsem si ještě před lety myslela, že mě nikdy nepotká. Oznámila jsem manželovi, že se chci nechat rozvést. Čekala jsem, že bude protestovat, nebo mi třeba řekne, že jsem se zbláznila. Ale on souhlasil.

A tak jsme půl roku rozvedení. Dohodli jsme se na prodeji domu, který byl pro nás oba zbytečně velký, a za peníze jsme si koupili byt. Každý samozřejmě svůj.

Bylo těžké zvyknout si na to, že jsem rozvedená a že nemám manžela neustále po ruce, ale postupně to šlo. Nyní bych se ráda s někým seznámila, tak snad se na mě usměje štěstí.

Autor: Natálie Kabourková

Názor odborníka

Je to úděl každého dítěte, dříve či později opustit hnízdo svých rodičů. V některých případech se děti zdráhají svůj rodný domov opustit, protože tam mají pohodlí, nemají žádné starosti nebo jen minimální zodpovědnost. Mohou být i případy, kdy sami rodiče usilují o to, aby s nimi jejich potomek zůstal navždy nebo alespoň co nejdéle. Tím však svému dítěti neprokazují žádnou službu. Člověk se musí naučit být samostatný, zodpovědný, a potřebuje v přiměřené míře ve svém životě i starosti a výzvy, zkrátka být ve světě a společnosti někým. A to nejlépe tím, kdo si dokáže najít, zajistit a postarat se o svou budoucí rodinu. To ale není možné, pokud k tomu nemá potřebnou výbavu a schopnosti. Spoustu toho, co je v životě důležité, je bohužel bolestné a vyžaduje úsilí.

V momentě, kdy děti opustí domov, mohou rodiče zažívat zde zmíněný „syndrom prázdného hnízda.“ Pro rodiče se jedná o velkou životní změnu, mnohdy bolestnou a čím je člověk starší a je déle na něco zvyklý, tím hůře se srovnává s tím, že je něco jinak. Jedná se pro ně také o záležitost pocitu vlastní potřebnosti, tak i určitého signálu stárnutí. I vztah s partnerem se stává velkou otázkou, neboť během výchovy dětí zákonitě prošel určitou proměnou. Je nutné o vztah pečovat i během té doby, kdy děti své rodiče maximálně zaměstnávají. Například tím, že si najdou chvilku jen pro sebe bez dětí, kde spolu mohou komunikovat a věnovat se jeden druhému. Prospěšná je rovněž změna prostředí, ať v podobě dovolených, kratších výletů ven z domu nebo podobně.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog

Související články