Snaha zkrátit si cestu z práce domů se Evě moc nevyplatila. Přes nádraží ve večerních hodinách chodívá nerada – je tu minimum cestujících a naopak mnoho místních nepřizpůsobivých občanů, kteří neberou ohledy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Toho dne ale chtěla být Eva co nejdříve doma. Tak to prostě riskla. Doufala, že se vlastně nic tak hrozného nestane, když proběhne přes nádraží. Co by se taky mohlo stát, že…
Byla jsem v práci přesčas
V práci jsme toho měli nad hlavu. Byli jsme požádáni, abychom tam zůstali nad rámec pracovní doby. Přesčas se mi hodil, každá koruna dobrá.
Nakonec jsem v práci skončila až kolem půl dvanácté. Jelikož jsem věděla, že brzy ráno musím k lékaři na kontrolu, už jsem se opravdu těšila do postele.
Vidina toho, že cestou domů strávím minimálně půl hodiny, se mi moc nezamlouvala. Byla tu ještě možnost zkrátit si návrat k domovu přes nádraží, ale mělo to jeden háček.
Na nikoho neberou ohled
Nádraží se na našem malém městě stalo útočištěm podivných existencí. Jakmile se setmělo a z nádraží odešla většina cestujících, zabrali si ho pro sebe.
To byl důvod, proč jsem raději chodila domů delší trasou, nikoli přes nádraží, kde bych ušetřila minimálně čtvrt hodinu času.
Toho dne už jsem toho měla opravdu plné zuby a těšila jsem se, až si dám vanu a zalezu do peřin. Pomyslela jsem si, co by se mohlo stát, když rychle proběhnu přes nádraží, aniž bych si někoho všímala. Riskla jsem to.
Schovala jsem se ve stínu a ani nedutala
Když si chcete zkrátit cestu domů přes nádraží tím směrem, kde bydlím, pak musíte projít skrze podchod. Ten je opravdu velmi špatně osvětlen a už pohled na něj ve vás nevyvolává dobrý pocit.
Statečně jsem došla až k nádraží a už zdálky slyšela, že je opět místem, kde se sešla skupina těch, kterým se raději snažím vyhýbat.
Bylo jasné, že se nepohodli. Hádali se, sprosté nadávky létaly vzduchem. Zahlédla jsem, že do sebe šťouchají. Nešlo si nevšimnout, že byl jeden proti třem, nebo možná čtyřem dalším.
Když situace vyústila až do rvačky, vyděšeně jsem se schovala ve stínu a ani nedutala. Byla jsem jen kousek od potyčky a to, co se dělo jen opodál, mi nedělalo ani trochu dobře.
Dodnes se tomu místu vyhýbám
Vše trvalo možná pět minut, poté jsem viděla záblesky světel a na místo dorazila policie. Výtržníky od sebe oddělila, většinu z nich odvezla a toho, kdo stál sám proti přesile, odvezla sanitka.
Viděla jsem to všechno. Viděla jsem, jak toho nehybného muže, který byl očividně v bezvědomí, nakládají do sanitky. Nebyl to příjemný pohled.
Domů jsem se vrátila vyklepaná jako ratlík. Už je to nějaká doba, ale dodnes mě tu a tam potrápí noční můra, ve které se mi to všechno vrátí. Od toho dne se nádraží ve večerních hodinách vyhýbám a samotnou by mě tam nikdo nedostal.
Autor: Nikol Kolomazníková
