Před třemi lety to byla šťastná žena, která čekala dítě a milovala svého manžela. Jenomže po tragédii, která ji potkala, se z ní stal úplně jiný člověk. Eliška přiznává, že i když se mnohokrát snažila najít pozitivní pohled na svět, od té doby, co nemůže chodit, už ji nic nerozveselí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Přišla jsem o manžela, o dítě, o práci, o většinu přátel. Nemám vlastně pro co žít. Ale nemám ani dost odvahy na to, abych si vzala život,“ popisuje. Většina mého času probíhá tak, že sedím doma, dívám se na televizi, kterou stejně nevnímám, a jednou do měsíce navštívím psychologa.
Pád ze schodů mi změnil život
„Byla to jenom vteřina neopatrnosti,“ popisuje zážitek čtenářka. „Zakopla jsem na schodech. Pamatuji si, že jsem se kutálela dolů, pak tvrdý náraz. Probrala jsem se až v nemocnici. Můj život je od toho dne jiný.“
Eliška si během pádu zlomila několik žeber, jejichž úlomky utlačovaly míchu. A to dostatečně dlouho na to, aby poškodily pohybový systém. „Doktor mi oznámil, že jsem potratila. Navíc prý už nikdy nebudu chodit,“ svěřuje se.
„Řekl mi, že pro mě má i dobrou zprávu. Vypadalo to prý, že už se neproberu. Dvakrát mě museli na sále oživovat kvůli velkému vnitřnímu krvácení. Ale přežila jsem svou vlastní smrt. Mně to ale jako dobrá zpráva nepřišlo.“
Manžel mě opustil, už nikdy nebudu mít děti. Jsem bez práce a sama
Když se Eliška viděla s mužem, plakala. Bála se, že jí nikdy neodpustí, že zabila jejich dítě. „On byl jenom rád, že jsem v pořádku. Jenomže mě neustále litoval, jezdil za mnou každý den a já neměla nervy na to poslouchat jeho optimistické řeči. Byla jsem na něho nepříjemná tak dlouho, až jezdit přestal.“
Eliščina sebelítost nakonec vedla k tomu, že se manžel rozhodl od ní odejít. „Stejně tak i většina mých přátel se ke mně otočila zády. Málokdo se totiž dokáže bavit s ženskou na vozíku, co zabila své vlastní dítě.“
Když se Eliška konečně dostala z nemocnice, bylo jí doporučeno hodně rehabilitovat. Ona se ale místo toho uzavřela do sebe a přestala komunikovat se světem. „Ztratila jsem i zbytek přátel, co jsem měla. Z práce mě vyhodili a já dostávám jen invalidní důchod.“
Eliška tráví svůj čas doma. Nikam nechodí, s nikým se nevídá. „Nakupovat mi chodí sousedka, které za to platím. Nikdy se na nic nevyptává, je jediná, kdo si jen vezme peníze a nechá mě na pokoji, tak mi to vyhovuje.“
Podle doktorů měla Eliška štěstí. Ona by ale mnohem raději tehdy zemřela a už se nikdy neprobrala. Několikrát se prý snažila myslet pozitivně, ale nikdy nedokázala najít nic, co by ji přivedlo zpět do nálad, které kdysi mívala, když se smála a radovala s ostatními.
Autor: Šárka Cvrkalová
