Do sauny jsem chodila pravidelně. Jednak proto, že mi to doporučil lékař, a také proto, že to pro mě byla odměna za to, jak jsem si v bazénu dávala do těla.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Plavat jsem chodila vždy alespoň dvakrát do týdne. Nejdříve jsem si dala několik bazénů a poté jsem se šla prohřát do sauny, kde jsem pokaždé načerpala energii.
Zažitá rutina
Dokud byl svět ještě v pořádku a ze všech stran se na nás nevalila nejrůznější opatření, zákazy a omezování, chodívala jsem dvakrát do týdne plavat.
Zpočátku jsem se do toho nutila. Na pohyb jsem nebyla zvyklá, natož něco dodržovat pravidelně. Ale samotnou mě překvapilo, že mě plavání chytlo.
Brzy se z toho stala taková moje zažitá rutina. Vždy v úterý a ve čtvrtek jsem úderem šesté hodiny přicházela na bazén, abych splnila několik bazénů a pak se odměnila pobytem v sauně.
Sauna jen pro mě
V bazénu toho dne moc lidí nebylo. Nevadilo mi to. Mám ráda klid a ne, když se v bazénu prohání rodinky s dětmi.
Jako vždycky jsem poctivě uplavala několik bazénů. Při těch posledních už jsem cítila, že svaly pracují na plné obrátky a potěšilo mě vědomí, že dělám něco pro svoji postavu i pro své zdraví.
Když jsem přišla do sauny, potěšilo mě, že v ní nikdo není. Nemám nic proti lidem, ale raději si saunu užívám sama, aniž bych musela třeba konverzovat.
Zpanikařila jsem
V sauně vždycky setrvávám kolem půl hodinky. To mi stačí, abych se uvolnila, prohřála si tělo a odpočinula si jak na duši, tak na těle.
Chtěla jsem odejít, ale dveře mi nešly otevřít. Nic takového se mi ještě nikdy nestalo! Pořádně jsem se do nich zapřela a opět nic. Ani se nehnuly.
Zpanikařila jsem. V hlavě se mi hned vybavil film, ve kterém muže zavřeli v sauně, zvýšili teplotu a on tam zemřel. Takové myšlenky mi běhaly hlavou a já opravdu dostala strach.
Vada na zámku
Musela jsem se chovat jako hysterka. Opravdu jsem se bála, že v té sauně zemřu. Bušila jsem do dveří a křičela, ale první minuty se zdálo, že mě nikdo neslyší!
Asi jsem si i vsugerovala, že je v té sauně najednou o dost větší horko. Ten film ve mně vyvolal psychosomatické představy. To už jsem doslova šílela, že se nemůžu dostat ven.
Najednou se objevil správce bazénu. Chvilku mu to dalo, ale nakonec mě pustil ven. Vyběhla jsem ze sauny a brečela. Díval se na mě jako na blázna, asi jsem tak skutečně musela působit.
Správce bazénu mě zastavil ještě v okamžiku, kdy jsem už odcházela domů. Strašně se mi omlouval, že na dveřích sauny muselo dojít k nějaké vadě, proto nešly otevřít.
Jako omluvu jsem dostala pět vstupů do bazénu zdarma. Od té doby jsem tam ještě nebyla – jednak proto, že se začalo všechno zavírat a omezovat, a také proto, že mám prostě strach.
Autor: Nikol Kolomazníková
