Drahoslava (74): Ještě tu jsem, moji drazí: Rodina se hádala o moje dědictví

od Adéla Vocetková
3 minuty čtení
jeste tu jsem
jeste tu jsem

Ačkoli to se mnou po zdravotní stránce nevypadalo vůbec špatně, jednoho dne jsem dospěla k rozhodnutí, že by bylo načase, abych sepsala závěť. Nepovažovala jsem se za kdovíjak bohatého člověka, nicméně jsem si dobře uvědomovala, že by určitě bylo rozumné, abych svůj majetek nějak rozdělila mezi své děti.

Požádala jsem nejstarší dceru o pomoc

Jsem již starší ročník a v mnoha věcech se vůbec nevyznám. Proto jsem svou nejstarší dceru požádala o pomoc se sepsáním závěti. Pomohla mi najít notáře, se kterým jsem se dohodla na sepsání závěti. Vše proběhlo v klidu a poměrně hladce, byla jsem až překvapená, jak rychle jsem to celé zvládla.

Pokud jde o majetek, neměla jsem toho mnoho. Vlastnila jsem byt, ve kterém jsme jako rodina žili, společně s manželem jsme si také koupili chatu na Šumavě a patřily mi také nějaké zlaté šperky, které se v naší rodině dědí už dlouhá léta. To všechno jsem potřebovala rozumně rozdělit mezi své tři děti.

Zdroj: 123RF.COM

Dcera neuposlechla mou prosbu

Ačkoliv jsem svoji nejstarší dceru požádala, aby si informaci o sepsání závěti nechala pro sebe, neuposlechla mě. O této skutečnosti tak brzy věděly i moje dvě další děti. Naivně jsem si myslela, že k tomuto kroku moji dceru vedlo vědomí, že na tom třeba po zdravotní stránce nejsem dobře, proto se rozhodla informovat o tom své sourozence. Záhy jsem ale odhalila pravý důvod jejího počínání.

Zdroj: 123RF.COM

Celý život jsem pro své děti dělala první poslední. Vždyť přesně to se od každé mámy očekává. I proto mě velmi zasáhlo, když se z mých milovaných dětí stali supi lačnící po majetku. Začali se totiž mezi sebou dohadovat, který z nich má na moje dědictví větší právo.

Jejich rozbroje mě psychicky ubíjely

Často jsem byla svědkem jejich hádek a sourozeneckých rozepří, které měly pokaždé jeden a ten samý důvod. Každé z mých dětí si totiž pro sebe nárokovalo největší kus dědictví. Každý z nich byl totiž přesvědčen, že právě on má na všechno právo. Děti to ale bohužel dělaly tak nešťastně, že se kolikrát dohadovaly i přede mnou. Proto jsem nejednou byla svědkem toho, že se před mými zraky mluvilo o mém konci, který ale nepřicházel. Moje děti byly zaslepené dědictvím, začaly se chovat tak, jako bych již byla jednou nohou v hrobě.

Byla jsem nucena zasáhnout

Když byly děti malé, bylo prakticky na denním pořádku, že jsem zasahovala do jejich sporů. V dětském věku se totiž zpravidla hádali kvůli naprostým hloupostem. Nyní jsem musela zakročit znovu. Jejich chování se mi zdálo nesnesitelné, připomínali mi totiž krvelačné supy, kteří nemilosrdně krouží nad umírajícím zvířetem a čekají, kdy svůj životní boj konečně vzdá. Já jsem se kvůli nim cítila jako to nebohé zvíře.

Proto jsem svým dětem jednoho dne u oběda, na který jsem je pozvala, oznámila, že žádné dědictví nebude. Vyčetla jsem jim, že se chovají, jako bych tu už nebyla. Jenže já jsem se ještě nechystala z tohoto světa odejít a představa, že bych jejich hádkám týkajících se dědictví musela čelit nadále, pro mě byla naprosto nepředstavitelná. Zpráva o tom, že žádné dědictví nebude, moje děti zaskočila. Nadále se před nimi tvářím, že ani jeden z nich nic nezdědí, přičemž jsem ale na své závěti vůbec nic neměnila. Jen jsem si chtěla poslední roky na tomto světě užít v klidu.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články