Dominika (18): Po dosažení plnoletosti jsem to konečně udělala. Těšila jsem se na to poslední dva roky

Od rozvodu rodičů se doma necítila dobře. Otec se k ní nechoval hezky, nikdo jí ale nevěřil. A tak musela počkat, až jí bude osmnáct, aby mohla začít bydlet sama. A aby mohla konečně tátovi říct, co si o něm myslí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Bála jsem se ho. Už dávno bych mu prozradila, že ho nesnáším, ale dokud jsem byla dítě, musela jsem poslouchat. A trest za něco takového by byl přísný,“ říká čtenářka. „A tak jsem mlčela a modlila se, aby čas utíkal rychleji.“

Neměla jsem kvůli němu kamarády. Ve škole se mi zhoršil průměr

Až do patnácti let žila Dominika šťastně. Jenomže po rozvodu rodičů kvůli špatnému psychickému stavu matky zůstala v péči otce. A začalo jí peklo.

„Táta na mě nikdy neměl čas. Trávil dny v práci a já dělala úkoly s mamkou, nebo jsem byla venku s přáteli. A bylo to tak dobře,“ vykládá Dominika.

„Když si na mě totiž najedou čas musel udělat, zjistila jsem, jaký ve skutečnosti je.“ Dominika nesměla ven, dokud neměla hotové úkoly. Jenomže ty sama kvůli své dysgrafii nezvládla. Když ale chtěla pomoci, otec ji jen okřikl.

„Stále na mě neměl čas. Říkal mi, že kvůli mně musí pracovat víc z domu, aby mě mohl hlídat. Jako bych v šestnácti nemohla jít ven s kamarádkou.

Když jsem chtěla pomoci s úkoly, nadával mi a říkal, že nemá čas. Později mě budil v půl jedenácté, že už dopracoval a do půl jedné do noci se mnou seděl u úkolů.“

Dominika říká, že si nemohla dovolit ani zívnout. „Chtělo se mi často až plakat. Když jsem něco nevěděla, křičel na mě. Dokud jsem úhledně nedodělala úkoly, nemohla jsem jít spát. Ráno jsem byla unavená, a to se brzy odrazilo na mých školních výsledcích.“

Dva roky trestání za to, co jsem neprovedla, konečně skončily

Když Dominika ve škole řekla, co se doma děje, učitelé to brali jen jako výmluvu. „Neměla jsem na koho se obrátit, a tak jsem jenom trpěla a čekala, až budu dospělá. I přes to, jak mě otec hlídal, se mi podařilo najít si přítele s bytem, ke kterému jsem se mohla nastěhovat. Chyběl jen věk,“ popisuje.

Koloběh byl každý den stejný. Křik a tresty. „Nikdy mě neuhodil. Ale zakazoval mi internet, a to i na úkoly, které bez něj vyřešit nešly. Nutil mě hledat informace v encyklopediích v knihovnách. Přitom bych měla úkol s internetem za hodinu hotový.“

Dominika toužila jen po tom říci svému otci, jaký je hlupák, a opustit ho. „Když mi k narozeninám dal encyklopedii hmyzu, myslela jsem, že ho s ní praštím po hlavě. Místo toho jsem mu ale oznámila, že se stěhuji. Smál se mi, že ještě ráda přilezu, až mě můj přítel odkopne…“

Už půl roku bydlí Dominika s přítelem. Jsou spolu celkem tři roky. „Nechápu, že se mnou vydržel i přes to, jakého mám otce. Ty doby, kdy jsem nemohla nic, byly strašné. Ale teď už konečně bydlím s partnerem a domu svého otce se vyhýbám obrovským obloukem,“ dodává.

Autor: Šárka Cvrkalová