Diana právě teď řeší jedno velké dilema. Před nějakou dobou načapala kolegyni v práci u něčeho, co se nedělá. Stále ale to tajemství drží v sobě a váhá, jestli má jít s pravdou ven. Je si totiž vědoma toho, jak by provalení pravdy její kolegyni ublížilo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
V práci řádil šotek
Už několikrát jsme v práci řešili, že se někomu něco ztratilo. Nebyly to vesměs cenné nebo drahé věci. Tuhle někdo postrádal přívěsek na klíče, jindy někomu chyběl šátek. Nebyly to věci, které by stály majlant, ale i tak nebylo příjemné vědět, že mezi námi řádí šotek. Vedení odmítalo cokoli řešit, dokud někdo viníka nechytí přímo při činu. Do té doby vedoucí nechtěl na kohokoli z nás ukázat prstem.
Byla jsem svědkem toho, jak kolegyně krade
Jednoho dne se mi v práci udělalo špatně, proto jsem požádala vedoucí, jestli by mě pustila domů. Neměla s tím problém, proto jsem odešla předčasně v polovině směny, zatímco ostatní kolegyně pracovaly u svých strojů. Když jsem přišla do šatny, zaskočilo mě, že je odemčená. Uvnitř někdo byl.
Aniž by si mě daná osoba všimla, nadále se věnovala činnosti, do které se očividně pustila ještě před tím, než jsem do šatny dorazila. A pak jsem to viděla na vlastní oči: jedna moje kolegyně nám prohledávala věci!
Prosila mě, abych si to nechala pro sebe
Jakmile mě kolegyně spatřila za svými zády, málem to s ní seklo. Tak moc se lekla, zkrátka černé svědomí. Nemusela jsem se na nic ptát, začala povídat sama. Prosila mě, abych o tom nikomu neříkala. Vysvětlovala mi, že za to nemůže, že to prostě potřebuje a nemůže si pomoci. Poté s pláčem utekla a já tam ještě několik minut stála jako přikovaná.
Moc dobře vím, že krást se nemá. Vždyť se to učí už malé děti. Je to špatné a nemělo by se to dělat. Nyní ale řeším dilema, jestli to nahlásit, nebo o tajemství nešťastné kolegyně mlčet.
Ráda bych se někomu svěřila, ale nemůžu
To tajemství mě ničí. Od té doby se v práci ztratily i další věci, jen já ale vím, kdo v tom má prsty. Podle mě je kolegyně nemocná a měla by to řešit. Cítím potřebu se s tím někomu svěřit, nechci to tajemství nosit jen na svých bedrech. Je mi ale jasné, že pokud odhalím pravdu, strašně moc jí to ublíží.
Přemýšlím, že jí nabídnu pomoc. Pokud bude souhlasit a svůj problém začne řešit, ideálně u psychologa, pak nikomu nepovím, co jsem viděla. Pokud ale souhlasit nebude a dál bude krást, ohlásím to vedení.
Autor: Nikol Kolomazníková
