Před třemi lety jsem měla těžkou autonehodu, při které jsem přišla o levou ruku. Zpočátku jsem měla pocit, že se můj svět totálně zbortil a že nic už nemá smysl. Pak jsem ale sama sebe přesvědčila o tom, že i bez ruky se dá žít.
Kdo si ničím podobným neprošel, a že já nepřeji nikomu nic zlého, ten nedokáže pochopit, jak se v takové situaci člověk cítí. I ty naprosto běžné a obyčejné věci jsou pro vás najednou velmi obtížné – otevřít si láhev s pitím, obléknout si kalhoty, nakrájet cibuli do omáčky. Nebyla jsem na to sice sama, měla jsem kolem sebe rodinu a přátele, ale cítila jsem se nepochopeně, ublíženě, potupně a i přes pozornost ostatních zkrátka sama.
Mohla jsem zemřít, ale žiju! Jen bez ruky…
Po několika měsících, kdy jsem sama sebe jen litovala, jsem si prostě řekla dost. Uvědomila jsem si, že jsem při té nehodě, kterou jsem ani nezavinila já, mohla umřít. Ale pořád jsem tady, pořád žiju. Jen nemám ruku. A tak jsem se začala dělat všechno jen pravou rukou. Vždyť jsou na tom lidé na světě ještě hůř.
Zdroj: 123RF.COM
Zaujala jsem majitele modelingové agentury
Pracuji v jedné firmě na pozici PR specialisty a měla jsem to štěstí, že mě ani při mém handicapu nevyhodili. Nadřízený se k tomu naopak postavil velmi příjemně a lidsky, za což jsem mu nesmírně vděčná. Komunikace s lidmi, se kterými v práci přijdu do styku, mi hodně pomohla a byla to jedna z věcí, která mě opět postavila na nohy.
Jednou jsem domlouvala reklamu s majitelem modelingové agentury. Byl to příjemný člověk, dobře jsme si rozuměli a on se mě zeptal, co se mi stalo. V té době pro mě již nebylo těžké o ztrátě ruky mluvit, takže jsem mu svůj příběh s úsměvem na tváři odvyprávěla. A jeho to velmi zaujalo, protože se mi měsíc nato ozval s velmi zajímavou nabídkou.
Titulní stránka časopisu? Sen!
Navrhl mi, abych se stala tváří jeho nové kampaně, která se měla nést v duchu druhé šance. Na schůzce mi nastínil svou představu a mě jeho nápad nadchl. A samozřejmě jsem na jeho nabídku kývla!
Věci se daly rychle do pohybu: přišlo první focení, první titulní stránka v časopisu a lidi to bavilo. Oslovila je moje síla, že i přes skutečnost, že mi chybí ruka, dokážu předstoupit před masy lidí a nechat se vyfotit. Z obyčejné ženské, která před pár lety málem přišla o veškerou chuť žít, se najednou stala modelingová hvězda, kterou ostatní poznávají na ulici. A nejen proto, že jsem ta, co nemá ruku. Dostávám další a další nabídky na focení a musím se přiznat, že byť jsem o tomhle nikdy ani nesnila, neskutečně mě to baví. Život přeci jen má smysl. I s jednou rukou.
Auto: Nikol Kolomazníková
