Denisa (39): Řeknu vám pravdu o celém svém životě. Místy vám můj příběh nažene hrůzu

od Andrea Světlíková
2 minuty čtení
zena 40
zena 40

Zažila jsem toho hodně. Troufnu si tvrdit, že některé věci mnoho z nás nikdy nezažije. Já si prošla různými životními etapami a jen málo z nich se dá považovat za pozitivní nebo přínosné. Svěřím se vám s pravdou o mém životě, ale věřte – nebude to lehké čtení.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Letos oslavím čtyřicet let. Kdekdo by řekl, že je to důležitý milník v životě ženy. Že přinese mnoho změn. K čemu je mi jubileum, když ho nemám s kým oslavit?

Dávali mi to za vinu

Když mi bylo šest let, přišla jsem o bratra. Byl o tři roky starší a toho odpoledne mě na žádost rodičů hlídal. Uprosila jsem ho, aby mě vzal na hřiště.

Hřiště nebylo daleko od místa, kde jsme bydleli. Ale vedla k němu cesta přes silnici, která se bratrovi stala osudnou.

Hodila jsem míč, který se zakutálel. Abych pro něj nemusela, rozběhl se za ním, nerozhlédl se a srazilo ho auto.

Rodiče mi jeho smrt dávali za vinu. Roky jsem byla černá ovce rodiny. Matka pro mě po bratrově odchodu nenašla vlídného slůvka.

Visela jsem z okna hlavou dolů

Osamostatnila jsem se rychle. Vdávala jsem se velmi mladá, bylo mi teprve dvacet. Neměla jsem šťastnou ruku, vdala jsem se za agresora a alkoholika.

Prakticky každý den jsem čelila jeho útokům – jak slovním, tak fyzickým. Opíjel se tak, že si nebyl vědom toho, co dělá.

Kolikrát jsem dostala facku, kolikrát jsem byla celou noc za dveřmi našeho bytu, kde jsem seděla na chodbě a čekala, až se manžel vzbudí a pustí mě dovnitř.

Vyvrcholilo to v okamžiku, kdy jsem ho naštvala večeří, na kterou neměl chuť. Nejdříve po mně hodil talíř, poté mě chtěl vyhodit z okna. Nebýt souseda, možná by mě z toho okna ve druhém patře panelového domu opravdu vyhodil.

Přišla jsem o dítě

Trvalo dlouho, než jsem opět našla v mužích důvěru. Když jsem se o osm let později vdávala podruhé, doufala jsem v lepší budoucnost.

S druhým manželem jsem otěhotněla. Na miminko jsem se těšila, mělo nás to spojit a ještě více utužit náš vztah.

V pátém měsíci jsem o miminko přišla. Přestalo mu tlouct srdíčko. Byl to doposud ten nejbolestnější moment v mém životě.

Ztráta dítěte mě stála i muže. Prý to byla moje vina, že jsem dítě nebyla schopna donosit. A on chtěl potomka, proto vedle sebe potřeboval ženu, která mu bude schopná dítě dát.

Životem proplouvám s cejchem

Před rokem zemřel táta. Od doby, co mi dali za vinu smrt bratra, naše vztahy ochladly. Přesto mě jeho smrt zasáhla.

Když ho o necelý půl rok později následovala i máma, psychicky jsem se sesypala. Bylo toho na mě prostě příliš.

Dostala jsem se do depresí, začala docházet k psychiatrovi, každý den beru několik prášků na nervy. Mám to zapsané v kartě, táhne se to se mnou jako cejch.

Letos oslavím čtyřicátiny. Ale nemám, s kým bych je oslavila. Rodiče zemřeli, manžela nemám, přátelé si na přátele jen hrají. Můj život není pohádka a já si často říkám, čím jsem se provinila, že mám takovou smůlu?

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články