Něco podobného jste určitě také zažili. Na ulici se za vámi všichni otáčí, v duchu se červenáte a říkáte si, že ta nová blůzka byla dobrá volba. Až doma u zrcadla zjistíte, že všichni sledovali skvrnu od oběda, která na vaší blůzce zůstala. Většinou zbyde jen trapný pocit, ale někdy taková malá nehoda vede k velkým překvapením.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Darina je žena, která si na sobě vždycky dávala záležet. Perfektní make-up, sladěná kabelka a boty, elegantní kostýmky. Práce v advokátní kanceláři to tak trochu vyžadovala, ale Darina se pěkně oblékala i malovala moc ráda. Když se jednoho dne objevila malá vada na kráse, myslela si, že se hanbou asi propadne.
Ženy prostě mají být krásné
Moje maminka vždycky razila heslo, že žena musí být upravená a krásná, i když stojí doma u plotny. A to ne pro někoho dalšího, ale hlavně pro sebe. Podle ní je to, že se o sebe žena ráda stará, důkaz sebelásky.
Asi jsem po ní zdědila nejen tenhle názor, ale také upřímnou vášeň k péči o sebe. Máma mě naučila spoustu vychytávek v péči o pleť, třeba výrobu domácích pleťových masek, které mohly na místě trumfnout všechny ty drahé věci, které koupíte v lékárně.
Naučila mě ladit barvy oblečení, a i když máme každá úplně jiný styl a máma má přece jen o třicet roků víc než já, na její tipy na to, jak se oblékat, myslím každý den.
Když jsem začala pracovat jako asistentka v advokátní kanceláři, všechny její rady se mi hodily ještě víc. Majitel celé společnosti si na vzhledu svých zaměstnanců potrpěl a sám šel rád příkladem.
Zvykla jsem si chodit do práce denně v sukni a halence nebo košili. Stejně tak jsem si zvykla na pochvalné komentáře nebo pohledy od spolupracovníků. V ten osudný den jsem si oblékla bleděmodrou sukni, moji oblíbenou, z nádherného jemného materiálu.
Hanbou bych se propadla
Pondělí jsme začínali pravidelnou poradou, při které jsme plánovali celý nadcházející týden. Cesta mi trvala o něco déle než obvykle, takže jsem na svoje místo dosedla přesně s úderem osmé hodiny.
Už když jsem se ale usazovala na svou židli, všimla jsem si, že se dva kolegové při pohledu na mě trochu pochechtávají. Zběžně jsem si prohlédla bílou košili, kterou jsem měla na sobě a odrazem v mobilu rychle zkontrolovala make-up.
Žádné fleky od kávy, kterou jsem měla k snídani, ani žádná rozmazaná rtěnka. Tak co se děje? Začínala jsem být trochu nervózní, ale snažila jsem se nemyslet na to, co si asi tak špitají a čím jsem je tak pobavila.
Když jsem ale pak předstoupila před všechny ostatní, abych odprezentovala svoji část porady, právě ti dva, kteří se předtím jen pochechtávali, vyprskli už docela nahlas smíchy. Zrudla jsem a bezradně hledala mezi tvářemi, které mě pozorovaly, nějakou oporu. Nakonec to vyřešil náš šéf, který se ke mně naklonil a pošeptal: „Darino, běžte si upravit sukni!”
Vyběhla jsem ze zasedací místnosti na toaletu a tam ke svému zděšení zjistila, že zřejmě už z domova jsem si vykračovala s cípem sukně zastrčeným za punčochami. Venku to všechno asi ještě zakryl kabát, ale teď byly v celé své kráse vidět moje kalhotky.
Chtělo se mi brečet, utéct, křičet a všechno najednou. Dvacet lidí právě pozorovalo moje bombarďáky!
Tak tohle by mě nenapadlo
Když jsem se vypotácela z toalet, bylo už po poradě. Nenápadně jsem proklouzla do svojí kanceláře, zabouchla za sebou dveře a přísahala si, že dnes půjdu domů až poslední, abych se nemusela s nikým potkat. Takový trapas!
Jenže za chvíli se ozvalo zaťukání na dveře. „Dále,” zvolala jsem otráveně. Když už, tak už. Ve dveřích stál jeden z těch kolegů, kteří se mi na poradě tak posmívali. Usmíval se i teď, ale vlastně docela mile. „Všechno v pořádku?” zeptal se mě.
Mlčela jsem a nevěděla, jestli mu mám vynadat, nebo se rozplakat. Když jsem nic neříkala, pokračoval sám. A já se nestačila divit.
„Doufám, že ses neurazila, když jsme se ráno smáli. Chtěl jsem ti jen říct, že se mi to moc líbilo,” pokračoval. Pozvedla jsem obočí: „No jasně, že se ti to líbilo. Proč se nepobavit na cizí účet, viď?” Zavrtěl hlavou: „Ale kdepak.
Vždycky jsi taková dokonalá, dokonale namalovaná, dokonale nažehlená… Teď jsi byla prostě normální. Taky trochu méně perfektní. A moc ti to slušelo.” Zase jsem se červenala, ale než jsem stačila něco říct, dokončil svůj monolog a vyrazil mi tím dech.
„Už dlouho jsem přemýšlel, že bych tě rád pozval na kafe. Dneska ráno jsi mě přesvědčila, že bych to měl opravdu udělat. Měla bys čas dnes odpoledne?” řekl a já se vzmohla jen na chabé přikývnutí s dovětkem, že končím v pět. Zase se tak usmál, slíbil, že mě vyzvedne, a pak odešel za svými povinnostmi. Zůstala jsem sedět v kanceláři sama s otevřenou pusu a naprosto zmatená.
Tak takhle se balí chlapi? O tom mi máma nic neřekla!
Autor: Daniela Jílková
