Už odmalička bylo jasné, že Daniela nebude typická holka. Jako dítě si hrála spíše s chlapci, stále běhala po venku s plastovými pistolemi a meči, panenky ji nezajímaly. Její chlapecká duše jí zůstala dodnes.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Rodiče říkali, že moje první slovo bylo auto,“ říká Daniela. „Nikdy mě nenutili hrát si s panenkami, když jsem neměla zájem. Na poutích na ně sice stánkaři koukali hloupě, když dlouhovlasé holčičce kupovali pistolky, ale já byla šťastné dítě.“
V první třídě jsem se ostříhala. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než Dany
Rodiče pochopili, že je Daniela jiná. Proto když si v sedmi letech usmyslela, že chce mít krátké vlasy, přání jí splnili. „Začala jsem nosit jenom chlapecké oblečení po bratrovi. To mi naprosto vyhovovalo,“ vypráví.
„Když jsem byla starší, asi tak v patnácti, naučila jsem se projevovat radost i nad věcmi, které jsem nechtěla. To jsem musela dělat často. Babičky a tety totiž nikdy nepochopily, jak se cítím. Dál mi kupovaly náhrdelníky, náušnice a sukně. Vždy jsem hezky poděkovala a pak už dárek nikdy nevytáhla ze skříně.“
Daniele začali kamarádi i rodina říkat Dany. „Zůstalo mi to dodnes. Je to neutrální, skvěle to ke mně sedí, cítím se s tím skvěle,“ vysvětluje. „Zkrátka jsem se sice narodila jako holka, ale nikdy jsem tak úplně holka nebyla. Zároveň si ale nepřipadám ani jako kluk,“ říká.
„Nesnáším, když mi někdo chce vzít tašku do schodů jen proto, že jsem žena. Nemám ráda, když mě lidi berou jako holku. Lépe se cítím, když mě vnímají jako kluka. Zároveň jím ale tak úplně nechci být, je to složité,“ říká Dany.
Pletou si mě s mužem. A já z toho mívám radost
Dany má dnes krátké vlasy, náušnici v jednom uchu, nosí zásadně pánské kalhoty a košile. „Na veřejnosti chodím na pánské záchody. Když vyplňuji internetový dotazník a mám si vybrat pohlaví, píšu, že jsem muž. I když jsem fyzicky žena, cítím se víc jako chlapec,“ vysvětluje Dany.
Také říká, že ji často na veřejnosti lidé oslovují „mladý pane“. „Třeba když se mě chtějí zeptat na cestu nebo potřebují s něčím poradit. Až když s nimi začnu mluvit, nejspíš jim dojde, že jsem dívka. Ale mně lichotí, že jsem pro ně hezký chlapec.“
Dany dokonce tvrdí, že podle kamarádek v jejím okolí je hezčím klukem než většina skutečných kluků. „Několik holek po mně dokonce pokukuje,“ přiznává. „Já ale nevím, jestli jsem na holky, nebo na kluky. Ještě jsem se nezamilovala a tuto svoji stránku ještě moc nechápu,“ dodává.
Dany není ani typická holka, ani typický kluk. Tvrdí, že je šťastná, když ji lidé berou zkrátka jen jako člověka. „Podle mě moc nezáleží na tom, kdo jsem, ale jaká jsem. Jsem šťastná a rozhodně se nebudu přetvařovat jen kvůli tomu, že jsem se narodila s nějakým pohlavím. Děkuji Bohu, že to lidé kolem mě chápou a berou mě takovou, jaká jsem.“
Autor: Šárka Cvrkalová
