Můžeme si za to vlastně asi sami, že jsme s manželem Aleše tolik rozmazlili. Byl to náš jediný syn a už od první třídy jsme mu dávali kapesné na svačiny. Zatímco jiní rodiče ale dávali svým dětem třeba třicet korun denně, Aleš dostal dvě stovky na týden, aby si koupil, co uzná za vhodné. A když v polovině týdne přišel s tím, že mu peníze nevystačily, dostával svačiny z domova.
Mysleli jsme, že když ho budeme učit odmalička zacházet s penězi, vyroste do samostatného člověka, který si taky umí na něco našetřit. Bohužel se opak stal pravdou. Aleš studoval, bral si od nás kapesné, které se s přechodem na střední školu zvýšilo, brigádu si nikdy nenašel. O prázdninách nám vždy tvrdil, že je všude plno, že je na vesnici zkrátka málo práce.
Zdroj: 123RF.COM
Když si v sedmnácti našel letní brigádu, musel dojíždět autobusem do vedlejšího města. S otcem jsme se rozhodli, že mu autobus budeme platit, aby si tedy něco vydělal a neprojezdil všechny peníze. Jenomže jsme tím pádem investovali velké finance do něčeho, co nemělo smysl. Po práci totiž Aleš chodil s kamarády do restaurací a denní výplatu tak utratil. Několikrát se dokonce stalo, že domů volal, aby pro něho otec přijel. Nespočítal si, že na autobus potřebuje dvacet korun a po večeři mu už na dopravu nezbylo.
Když jsme přísun financí omezili, zcela se změnil
Bylo to jako droga. Když jsme se rozhodli nechat ho nějaký čas bez peněz, trápil se. Chodil doma jako tělo bez duše, nic ho nebavilo. Vymýšleli jsme pro něho různé aktivity, ale nic se neukázalo jako vhodné. Ačkoli se normálně dokázal bavit hodiny u počítače, když neměl peníze, tvrdil, že ho to nebaví a nutně potřebuje jít sportovat. Jenomže zaběhat si do parku nešel. On potřeboval jít plavat nebo hrát tenis, zkrátka něco, za co by mohl utratit alespoň minimální částku.
Když jsme mu po třech týdnech, kdy s ním bylo k nevydržení, dali padesát korun, oči se mu rozjasnily. Koupil si tři balíčky chipsů a do druhého dne byl jako vyměněný. Ráno ale přišel s tím, že peníze utratil a zda bychom mu nemohli dát další. Že se v sedmnácti letech stydí nosit si do školy svačinu z domu a chtěl by si tak, jako jeho spolužáci, koupit něco v bufetu.
Když dokončil školu, rozhodl se, že dál studovat nechce. Už dva roky si hledá práci
Máme syna rádi, jenže když je už dva roky doma a nepodařilo se mu najít jedinou práci, ve které by vydržel, bojíme se, aby nám nezůstal na krku. Když se mu nelíbí, co bylo k obědu, drze si řekne o peníze a odejde do restaurace. Pokud mu je nedáme, nemluví s námi a hladoví. Víme, že je jeho problém pravděpodobně psychický a mohl by se s ním léčit. On ale nechce. Nevíme, jak dál. Z domu ho vyhodit nemůžeme, ale živit ho už dlouho taky nedokážeme.
Autor: Šárka Cvrkalová
