I když se někdy člověk snaží nemít předsudky vůči ostatním, nedokáže si pomoci. To alespoň tvrdí Dana, která při pohledu na potetovaného muže, který k ní přistoupil do výtahu, chtěla být co nejrychleji pryč. Netušila ale, že se jejich společná chvíle prodlouží.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Nemám nic proti nikomu. Nevadí mi žádný životní styl, žádná rasa, na každého se snažím pohlížet jako na člověka, který se nějak narodil, něco se mu líbí a je nějak odlišný ode mě. Ale i tak, když vidím někoho výrazně jiného, můj mozek zkrátka reaguje,“ vysvětluje Dana.
Vypadal jako vyhazovač z nočního klubu
Stalo se to v práci. Dana jela ze své kanceláře, o patro níž k ní do výtahu přistoupil cizí muž. „Byl obrovský. Nevím, jak jinak bych to popsala,“ vykládá. „Byl široký, ale ne tlustý, byl namakaný, šel z něho strach.“
Muž měl podle Dany vyholenou hlavu, tričko bez rukávů odhalovalo všechna jeho tetování, na rukou měl obrovské prsteny.
„Připomínal mi vyhazovače z nočního klubu. Takového, kteří jsou zobrazeni v amerických filmech. Šel z něho strach.“
I když se Dana snažila sama sebe přesvědčit, že je to jen člověk, který může být v jádru dobrý i přesto, jak vypadá, že má nejspíš rodinu, je to skvělý otec dětí, kdyby promluvil, možná by jí přišel sympatický, přes to všechno se snažila držet v úplně opačném rohu výtahu a dívat se jen do země.
„Chtěla jsem jenom vystoupit, tak, jako pokaždé, když narazím na někoho, s kým se nechci dát do řeči. Jenomže najednou zhaslo světlo a výtah se zastavil. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce.“
Zanadával, pak bylo ticho. Neviděla jsem ani na krok a bála jsem se promluvit
Když zhasla světla, ve výtahu nebylo vidět vůbec nic. Dana nejprve netušila, co se bude dít, pak uslyšela z opačného rohu výtahu dvě sprosté nadávky a něco, co se podobalo ráně pěstí do dveří výtahu.
„Představila jsem si toho obra, jak je vytočený a naštvaný. Vůbec mi nebylo příjemné, že jsem tu zrovna s ním.
Mlčela jsem a doufala, že si nebude chtít povídat. Naštěstí bylo ticho. Ta půlhodina, kterou jsme čekali, než se výtah zase rozjel, byla ale děsuplná.
Když se konečně rozsvítilo světlo, zjistila Dana, že si muž mezitím sedl na zem. Jakmile zjistil, že je výtah opět v pohybu, vstal a hned v dalším patře vystoupil.
„Zamumlal něco ve stylu, že půjde dál raději po schodech, pozdravil a odešel. Sice jsem chtěla také do bezpečí schodů, ale nehodlala jsem ho následovat, tak jsem pokračovala výtahem.“Když doma popisovala Dana svůj příběh, ostatní členové rodiny se jí smáli.
„Oni nechápou, jaký horor to pro mě byl. Já vím, že asi ten chlap nebyl nikdo hrozný, ale v tu chvíli ho můj mozek vyhodnotil jako hrozbu. Dodnes o něm mívám špatné sny…“
Autor: Šárka Cvrkalová
