Odjakživa mi vonělo pánské pižmo. Podle mě má chlap prostě vonět jako chlap, ne jako načančaná slečinka. Když kolem mě projde muž, jehož kolínskou cítím v nose ještě hodinu poté, není mi to příjemné. Pak jsem poznala Lukáše a jeho osobitá vůně mě nesmírně přitahovala.
Jiskra přeskočila okamžitě
S Lukášem jsem začala chodit v zimě, potkali jsme se na veřejném bruslení, kam jsem se nechala dotáhnout kamarádkou Zuzanou. Omylem jsem do něho na bruslích vrazila, a ačkoli jsme oba dva skončili na tvrdém ledu na zadku, strašně jsme se tomu smáli. Přeskočila jiskra a hned druhý den mě Lukáš pozval na rande.
Jeho osobitá vůně byla tak vzrušující!
Zdroj: 123RF.COM
S Lukášem jsme oba dva poměrně akční typy, které nebaví sedět doma u televize. Naopak pořád něco podnikáme, takže naše rande vždy zahrnovalo buď tenis, plavání, squash nebo bowling. Zkrátka pořád něco, neustále jsme byli v pohybu a společná vášeň nás ještě více spojovala. Při sportu se Lukáš pokaždé zpotil, což já ostatně taky. A jeho osobitá vůně na mě působila jako afrodiziakum.
Každý se potí. Ale až tak?!
Když přišlo léto, začal se Lukáš potit ještě více. Jasně, když je venku vedro k padnutí, potí se snad úplně každý. Ale až tolik?!
Lukáš se během léta vždy zpotil tak moc, že se jeho přitažlivá vůně proměnila v nepříjemný smrad. A cítila jsem to nejen já, ale i lidé okolo nás. Když jsme třeba stáli ve frontě v obchodě, všimla jsem si, že žena za Lukášem znechuceně ohrnovala nos. Ani mě jeho pot zrovna moc nevoněl, ale nikdy bych mu nedala najevo, že mi smrdí.
Začala jsem to řešit
Čím více bylo venku teplo, tím více se Lukáš potil. Nemám mu to za zlé, přece za to nemůže. Jenže buď sám sebe necítí, nebo je mu to jedno. Začínala jsem se cítit trapně, když se za námi lidé otáčeli a se znechucením ve tváři kroutili hlavou. Vrchol všeho byl zážitek z obchodu, kdy jsem zaslechla paní stojící za námi, jak říká svému (asi) manželovi, že ten chlap před nimi fakt strašně smrdí. To byla poslední kapka.
Musela jsem s pravdou ven. Řekla jsem Lukášovi, že přece musí na sobě vidět, že se potí. A na rovinu jsem se ho zeptala, jestli se necítí. Koukal na mě jako puk, já ale pokračovala. Už jsem nechtěla zažívat ty trapné okamžiky, když cizí lidé o mém příteli říkají, že páchne. Donutila jsem ho používat deodorant, který byl pro něj až do toho okamžiku asi jedna velká neznámá. Zpočátku sice brblal, ale rychle si zvykl. Především v létě je deodorant v jeho případě nutností.
Autor: Nikol Kolomazníková
