Vzájemné vztahy v rodině nejsou vždy zrovna růžové. Své o tom ví i naše čtenářka Blanka, která dlouhé roky nevycházela s maminkou svého manžela. Ačkoli se snažila, tchyně jako by ji ani po letech nedokázala přijmout.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Omezená komunikace a především nechuť ze strany manželovy maminky Blanku zpočátku hodně trápily. Snažila se s tchyní vycházet a dělala všechno pro to, aby byly mezi nimi pěkné vztahy. Přesto se jí to podařilo až dvanáct let od svatby.
Usmyslela si, že kvůli mně vzdal své velké cíle
Můj manžel míval opravdu velké cíle. Chtěl studovat a také hodně cestovat. Když jsme se poznali, bylo to zrovna v době, kdy studoval na vysoké škole.
Já mu v ničem z toho rozhodně bránit nechtěla, ba naopak jsem to byla já, kdo náš vztah bral tak trochu na lehkou váhu – prostě co se stane, to se stane. Nechávala jsem to osudu.
Osud však chtěl, abych po roce našeho vztahu otěhotněla, což všechno změnilo. Manžel se vzdal studia, dobrovolně nastoupil do práce. Tchyně však dospěla k názoru, že to já jsem ho donutila vzdát se jeho snů. Nebyla to pravda, ale ona si to nenechala vymluvit.
Byla proti svatbě. Dokonce na ni nechtěla přijít
Tchyně začala dělat problémy. Když jsme se rozhodli, že se vezmeme, byla proti tomu. Dokonce se mého muže snažila citově vydírat tím stylem, že jestli si mě vezme, na svatbu nepřijde.
Přesto jsme se vzali a tchyně nakonec na svatbě byla, ačkoli se celou dobu tvářila jako kyselé zelí. Stále se totiž držela názoru, že jsem jejího syna připravila o kariéru, studia a chuť vidět celý svět.
Po svatbě jsem se soustředila na miminko, vztahy s tchyní mě ale trápily. Proto jsem dělala všechno pro to, aby mě měla ráda. Nedařilo se mi, maminka mého manžela nejevila o komunikaci se mnou zájem. Bavily jsme se jen tehdy, kdy to bylo nutné.
Dlouhé roky jsem se snažila. Pak jsem to vzdala
Několik let jsem se snažila ustupovat, být na tchyni milá a věřila tomu, že mě jednoho dne dokáže přijmout. Bylo to marné a já to nakonec vzdala.
Smířila jsem se s tím, že z nás dvou nikdy spřízněné duše nebudou. Sice jsme se vídaly poměrně často, kvůli dětem především, ale vztahy mezi námi nebyly nic moc.
Až před rokem jsme konečně našly společnou řeč. A to u věci, u které by mě to nikdy předtím ani nenapadlo.
Začaly jsme si rozumět díky vaření
Manžel mi koupil poukaz na absolvování kuchařského kurzu. Nechtěl mi tím naznačit, že bych neuměla vařit. Aby toho nebylo málo, bylo to vaření v páru a já celý kurz měla absolvovat se svou tchyní!
Zpočátku jsem se toho strašně bála. Neuměla jsem si to představit. Ale víte co? Cosi se v manželově mamince zlomilo a ten čas, který jsme vlastně trávily jen my dvě, bez manžela a bez dětí, ji asi přesvědčil, že vážně nejsem tak špatná.
Nyní spolu krásně vycházíme a já jsem za to moc ráda. Škoda jen těch uplynulých let.
Autor: Nikol Kolomazníková
