S manželem jsme měli na výchovu dětí vždycky opačný názor. Zatímco já volila cestu domluvy a chtěla jsem být našim dětem nejen rodičem, ale i kamarádkou, on dával přednost rozkazům. Debaty a diskutování u něho neměly sebemenší šanci. Děti se mi několikrát svěřily s tím, že se vlastního otce bojí.
Jako dítě se neměl dobře
Vláďa to jako dítě neměl zrovna jednoduché. Jeho tatínek ho bil a maminka se ho nezastala. Zčásti taky proto, že byla věčně opilá. Jako dítě si tedy vytrpěl dost a myslím, že se jeho dětství podepsalo i na jeho přístupu k dětem. Jelikož nikdy nezažil pravou rodičovskou lásku, ale naopak zažíval jen samá traumata, neuměl posléze ani správně pracovat s našimi dětmi. Přistupoval k nim podle toho, na co byl jako malé dítě zvyklý. Já o jeho minulosti věděla úplně všechno, proto jsem mnohdy váhala s výčitkami, že by se k dětem mohl chovat lépe. On to zkrátka jinak neuměl.

Zdroj: 123RF.COM
Vyžadoval respekt
Manžel žádal u dětí poslušnost. Dle jeho slov k němu musely mít respekt, kterého se ale dožadoval trochu nešťastným způsobem. Vztah dětí k otci už nebyl o respektu, jako spíše o strachu. A mě to strašně mrzelo. Jako matka nechcete slyšet vlastní dítě říkat, že se děsí svého táty. Ta slova se zaryjí hluboko do srdce a neskutečně bolí.

Zdroj: 123RF.COM
Když jsem o tom s manželem mluvila, dotklo se ho to. Já vím, že dětem asi vědomě ubližovat nechtěl, ale měl v sobě zakořeněné určité postupy a metody, o kterých byl přesvědčen, že jsou jediné dobré. A těch se držel, ať se dělo, co se dělo.
Děti rychle utekly
Nemohu říct, že by byl manžel tyran. I když věřím, že naše děti to tak často vnímaly. Především v pubertě se jejich vztah ještě zhoršil, protože děti, jakožto dospívající, měly na všechno svůj názor a s rozhodnutími svého otce často nesouhlasily. Vznikaly hádky, kdy manžel křičel a děti se zavíraly v pokoji. Mě to trápilo, připadala jsem si mezi nimi jako pingpongový míček, který lítá ze strany na stranu.
Když děti dospěly, rychle nám utekly. Starší syn Tomáš se dokonce odstěhoval v den svých osmnáctých narozenin, což dodnes špatně nesu. Dcera ho následovala. Obě děti zmizely, jak rychle mohly. A já se jim nedivím, výchova jejich otce nebyla ukázková.
Manželovi je to jedno
Ačkoli jsem stále přesvědčena, že se manžel k dětem nechoval tak ošklivě schválně, kdykoli na to téma zavedu řeč, odbyde mě, že o tom nebude mluvit. Nevím, jestli je mu to jedno. Mnohdy mám pocit, že je mu fuk, že se s ním děti ani nechtějí vídat. Navštěvují mě je tehdy, když je manžel v práci. Nerada bych mu ale křivdila. Pravdu se asi nikdy nedozvím. Jediné, co vím, je fakt, že naše rodina nefunguje tak, jak bych si z celého srdce přála.
Autor: Nikol Kolomazníková