Antonín: Jako malý jsem si v bouřce zlomil ruku. Od té doby se jí bojím a stydím se za to

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz strach
muz strach

Bývaly dny, kdy jsem měl deštivé počasí rád. Díval jsem se z okna, jak si vítr hraje s korunami stromů, celé to melancholické období na mě působilo spíše pozitivně. Často jsem i v dešti jezdíval rád na kole, i když se to rodičům nelíbilo. I když jsem trávil hodně času tím, že jsem promokl, nikdy jsem nebyl vážně nemocný.


Jednou se mi ale moje láska k tomuto nepříjemnému počasí vymstila. Ráno bylo slunečno, poměrně dusno, bylo jasné, že se přižene bouřka. S kamarádem jsem se byl projet na kole, slíbil jsem doma, že dorazím dřív, než se přižene meteorologická pohroma. Bylo mi patnáct a nedokázal jsem spoustu věcí odhadnout. Déšť nás zastihl zhruba deset kilometrů od domu.

Chtěl jsem pokračovat v cestě, ale protože začalo bouřit, kamarád trval na tom, abychom zůstali společně s dalšími cyklisty pod dřevěným odpočívadlem u cyklostezky. Jenže ani během hodiny se počasí nelepšilo. Většina lidí to už vzdala a vyrazila do deště a nakonec jsme na místě zůstali jenom my dva. A tak jsme se rozhodli také cestu risknout.

Zdroj: 123RF.COM

Déšť jsem si užíval, ale bouřka mi dělala starosti. Přece jenom jsem věděl, že cesta na kole není zrovna nejlepší zábava mezi hromy a blesky. Snad z nervozity, snad z toho jak jsem pospíchal, mi uklouzlo kolo ve chvíli, kdy jsme z cyklostezky sjeli na blátivou lesní cestičku. Ucítil jsem prudkou bolest a začal nadávat. Kamarád se mě snažil uklidnit. Déšť se zhoršoval a nebylo vidět skoro na krok.

Najednou se mi počasí líbit přestalo. Bláto jsem měl po celém oblečení, přes brýle jsem neviděl nic než mlhavo, ruka mě šíleně bolela. Sotva jsem se dokázal postavit na nohy. Kamarád pochopil, že na kolo už si sednout nezvládnu a tak jsme šli pěšky. Trvalo dobrou půlhodinu, než jsme se dostali k němu domů. Bydlel totiž o dobrý kilometr blíž než já.

Je to sice už stará historka, ale dodnes mám z bouřek strach. Stydím se za to před svou přítelkyní

Rodiče mě tenkrát vzali do nemocnice, kde mi dali na zlomenou ruku sádru. Sice jsem byl pár dní za frajera, na druhou stranu se mi ve škole smáli, protože jsem se při bouřkách klepal strachy. Strach z ošklivého počasí mi zůstal dodnes. Stačí, aby začalo mrholit, a já odmítám vyjít z domu. Mám přítelkyni, která můj strach toleruje, ale já se před ní strašně stydím. Přesto se nedokážu ovládat a i když spadne jenom pár kapek, vždycky čekám, než tráva úplně oschne a já budu mít jistotu, že bouřka nehrozí.

Když jsem doma sám, schovávám se pod deku a snažím se spát, abych nečas přečkal co nejrychleji. Když je doma moje dívka, přetvařuji se, ale ona vždy pozná, jak se bojím, obejme mě a říká mi, že všechno bude v pořádku. To jsou chvíle, kdy je mi do pláče. Schovávám se před bouřkou jako malé dítě a mám pocit, že nikdy nebudu dostatečný chlap na to, abych jí mohl ochraňovat. Vím, že mě má ráda takového, jaký jsem. Já sám sebe ale za svůj strach opravdu nesnáším.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články