Andrea (42): Roky jsem hájila psychopata. Vysvobození přišlo za pět dvanáct

od Adéla Vocetková
Zdroj: Shutterstock

Život po boku nemocného muže není žádný med a Andrea o tom ví své. Dlouhé roky totiž žila po boku psychopata. Snažila se jeho chování omlouvat, ačkoli tím byla sama proti sobě. Odejít nedokázala, vysvobození proto muselo přijít zvenčí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Když Andrea začala chodit s Tomášem, ničeho podivného si na jeho chování nevšimla. Až po roce vztahu na ni poprvé vztáhl ruku a to byl teprve začátek.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl nemocný

Tomáš byl úplně normální chlap. Učaroval mi svým smyslem pro humor a šarmem, který se mu zkrátka nedal upřít.

Cítila jsem se po jeho boku úžasně. Byl pozorný, milý, zahrnoval mě dárky. Po půl roce jsme spolu začali bydlet a já byla opravdu šťastná.

Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by byl nemocný. Vůbec ničeho jsem si nevšimla a ani bych to do něho neřekla. Zlom přišel až po roce, kdy mě během hádky poprvé udeřil. To jsem opravdu nečekala.

První facka rozhodně nebyla poslední

Ačkoli se mi za své jednání omluvil, zanechalo to ve mně hodně nepříjemné pocity. Bohužel první facka od Tomáše nebyla poslední. Další následovaly krátce po té první.

Kdykoli jsme se pohádali, Tomáš na mě vztáhl ruku. Poté se hned omlouval, litoval toho a prosil mě, abych mu odpustila. Tvrdil, že je nemocný, že nedokáže ovládat vztek.

Skutečně jsem mu uvěřila – uvěřila jsem tomu, že je nemocný a že se dokáže dostat do stavu, kdy se neumí ovládat. Proto jsem jeho chování omlouvala. Opakovaně.

Roky jsem mu odpouštěla a doufala, že se půjde léčit

Vedle Tomáše jsem žila patnáct let. Z toho čtrnáct let jsem čelila jeho týrání – jak fyzickému, tak i psychickému. Nevím, co z toho bylo horší, ubližovalo mi oboje.

Přišly nejen facky, ale i tahání za vlasy, sem tam do mě ve vzteku kopl. Vydíral mě, někdy se stalo, že mě zamkl v bytě a třeba tři dny nepustil ven. Ani do práce.

Roky jsem mu odpouštěla. Vážně jsem věřila tomu, že je nemocný a že nic z toho dělat nechce, jen se neumí ovládat. Odejít jsem nedokázala, bála jsem se, co by přišlo potom.

Vysvobození přišlo nečekaně a doslova za pět minut dvanáct

Několikrát se stalo, že jsem byla po Tomášově vzteklém výbuchu zmlácená, měla jsem modřiny nebo tržné ranky. Nikdy jsem to nikomu neřekla a modřiny schovávala, nebo je omlouvala svojí nešikovností.

Jednoho dne, kdy měl Tomáš svůj další vzteklý výbuch, mi dal tak silnou facku, že jsem upadla a rozsekla si obočí. Nevěděla jsem, jak velká je to rána, ale teklo mi hodně krve. V tom se stalo něco, co jsem nečekala – zazvonil soused, který si přišel pro cukr.

Nemohl si nevšimnout krve na podlaze, která nakapala z mého obočí. Muselo mu hned dojít, co se stalo, nenechal si nic vysvětlovat a hned zavolal policii. To přítele rozzuřilo ještě více, a dokonce zaútočil i na souseda – vůbec se neomlouval.

Policie přijela za pět minut, přítele okamžitě odvezli a mě se sousedem vzali na výslech. Tam to ze mě všechno spadlo a já přiznala celé ty roky, kdy mě přítel mlátil a kdy mě týral. Tím jsem mu zavařila, protože ho poslali na léčení. Jsem ráda, že mě soused zachránil, protože sama bych se určitě zachránit nedokázala.

Autor: Natálie Kabourková

Související články