Dlouho jsem nemohla mít děti a když se to konečně stalo, měla jsem neskutečnou radost z krásné dcerky. Romana pro mě byla vším, až do jejich osmnácti let, kdy si našla přítele a odstěhovala se k němu v podstatě po dvou měsících vztahu.
Myslela jsem si, že se poučí a za pár dní přijde zase domů. Samozřejmě jsem si v hlavě připravovala, co všechno jí řeknu a vytknu, ale nikdy bych ji nevyhodila. Postarala bych se o ní jako o svou malou holčičku a byla ráda, že jí život naučil. Věděla jsem, že ten její Martin není nic pro ni. A myslela jsem, že na to přijde. Bohužel se to nestalo.
Chodili k nám na návštěvu, ale vždycky mě to jenom vytočilo
První rok jsme se vídali zhruba jednou za měsíc. Romana začala kouřit, nechala si potetovat obličej, začala nosit oblečení s lebkami a sprostými nápisy. Nepoznávala jsem ji, a když šla po ulici směrem k našemu domu, ačkoli mi to bylo líto, styděla jsem se za ní.
Martin byl drzý kluk, o tři roky starší, chováním pořád puberťák. Neměl problém požádat u nás o panáka rumu, a ačkoli jsme to výrazně nechtěli, zapálil si vždycky u nás v kuchyni. Historky z jeho práce na stavbě nás nijak nezajímaly. Kdykoli návštěva odcházela, bylo nám jenom smutno.
Zdroj: 123RF.COM
Přestaly za námi jezdit. Stavili jsme se jednou z dobré vůle. Dodnes toho litujeme
Romana za námi časem přestala jezdit úplně. Sice občas zavolala a ptala se, jak se máme, rozhovory byly ale spíš nucené. Nic jsme o ní nevěděli, co vlastně dělá, jak si žije… Jenom nám bylo jasné, že pořád bydlí u něho. A tak jsme se jednou, asi po dvou letech, kdy jsme je neviděli, rozhodli přivést jim králíka.
Jeli jsme okolo a měli plný mrazák, tak jsme chtěli udělat dobrý skutek. Otevřel nám Martin v trenkách a s cigaretou v puse. Očividně byl překvapený, ale po chvíli nás pozval dál. Nejdřív ale musel odhrnout hromadu oblečení, která bránila otevření dveří.
Ze zápachu v místnosti se mi udělalo špatně. Nepořádek se nedá slovy popsat. V malém bytě se válely flašky od alkoholu, krabice od jídla, oblečení a dětské plenky. V kolíbce u okna spalo miminko. Byli jsme s manželem v šoku, když jsme k postýlce došli. A Martin na nás jen koukal a nic neříkal, dokud jsme se nezeptali.
Nechtěli, abychom věděli o vlastním vnukovi
Manžel na Martina vyjel, jak je možné, že nevíme o vlastním vnoučeti. Drze odpověděl, že to není naše věc a že Romana nám to zkrátka říct nechtěla. Když jsme chtěli vědět, kde je, řekl, že leží v nemocnici se zápalem plic. A na otázku, kdo se stará o chlapce, když je Martin v práci, nedokázal odpovědět.
Ať už byl celé dny doma a staral se o něho, nebo ať už byl chlapec doma sám, obě možnosti byly zlé. Nasedali jsme s manželem do auta oba se stejnou myšlenkou. Hned doma jsme zrealizovali hovor na odbor sociální péče. Řekli jsme jim adresu, jména i celý příběh. Chlapec byl rodičům odebrán a my doufáme, že jsme se tak postarali o to, aby měl lepší život.
Vzali bychom si ho, ale není jisté, že by nám ho dali. Navíc jsme s manželem dva důchodci a starost o takového drobečka by pro nás byla komplikovaná. Romana od té doby několikrát volala. Telefony jí ale nebereme. Doufáme jenom, že ji nenapadne se zastavit osobně, nedokázala bych se jí podívat do očí.
Autor: Šárka Cvrkalová
