Když chce někdo ukončit vztah, měl by být k druhému upřímný a jednat s ním fér. Ne každý to ale dokáže. Existují mezi námi bohužel i takoví, kteří se přímé konfrontace bojí, a tak raději vymyslí nějakou lest, aby se přímému rozhovoru vyhnuli.
Velká šťastná rodina
Milan byl moje velká láska. Nejen zamilovanost byla intenzivní, ale i následně láska. Měli jsme se spolu opravdu krásně. Pak jsme se vzali, koupili velký dům a na svět přivedli postupně 4 děti s věkovými rozdíly vždy 2 roky. Teď je nejmladší Kristýnce rok, Magdalence 3, Matějovi 5 a Ondrovi 7. Ano, je to občas záhul, ale Milan vždycky pomáhal, ven jsme chodili všichni společně, stejně tak i na výlety. A ti starší už si pěkně pohrají i sami. Popravdě už jsem se těšila, jak si budou hrát všichni pěkně spolu a já jim už nebudu muset asistovat. A budeme si to s Milanem konečně pořádně užívat.
Jedeme na pouť
Jednou jsme jeli na pouť ve vedlejším městě. Máme velké 7mi místné auto, tak se tam všichni vejdeme i s kočárem. Bylo to celkem náročné, protože byla všude spousta lidí a 4 děti v takovém davu je i tak dost.
Zdroj: 123RF.COM
Děti dostaly chuť na zmrzlinu. Já už byla docela unavená a nechtělo se mi se všemi stát ve frontě, tak šel pro zmrzlinu Milan. My jsme si zatím sedli na náměstí na lavičky. Čekali jsme hodně dlouho, ale říkala jsem si, že fronta byla opravdu dlouhá.
Když jsme čekali už opravdu dlouho, rozhodla jsem se, že Milanovi zavolám, kde to vázne. Byl ale nedostupný. Asi se mu vybila baterka. Napadlo mě, že jsme se třeba špatně domluvili a čeká na nás jinde. Šli jsme tedy s dětmi k autu. To bylo vždy domluvené místo, když se někde nebudeme moct najít.
Jenže naše auto tam nestálo. Nemám problémy s orientačním smyslem, navíc tohle město znám už jako své boty a kromě toho, naše auto přehlédnout nejde. Prostě tam nebylo.
Honila se mi hlavou spousta různých scénářů. Ale hlavně mě tlačil čas. Byla neděle a poslední autobus domů nám jel za půl hodiny. Poslala jsem Milanovi sms, že jedeme domů autobusem, a že se potkáme tam. Vím, že má mobil vypnutý, asi vybitý, ale třeba až si ho na power bance nabije, sms si přečte.
A tak jsem tedy se čtyřmi malými dětmi a kočárkem jela domů autobusem. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, co se asi stalo. Doufala jsem, že je Milan doma a nějak mi to vysvětli. Snad se mu nic nestalo.
Ani Milan, ani jeho věci
Zdroj: 123RF.COM
Doma ale nebyl. Ani auto nebylo v garáži. Bohužel jsem během pár minut zjistila, že doma není ani Milanovo oblečení, boty, kartáček na zuby a další Milanovy osobní věci. Chvíli trvalo, než jsem si dala jedna a jedna dohromady. Možná jsem to jen pochopit nechtěla, aspoň do té doby, než budou děti spát.
Pak jsem jen seděla a v hlavě mi běžela myšlenka, že nás prostě zbaběle opustil. Stále jsem ale doufala, že je všechno jinak. I když mě vůbec nenapadalo, jak. Stále jsem mu zkoušela volat, nechávala všemožně znějící vzkazy i zprávy.
Milan se ozval druhý den. Přišla mi do něj sms ve znění „Omlouvám se, rozcházím se s tebou. Už se nevrátím“. V tu chvíli mi jako první hlavou bleskla scénka z vyprávění v několika filmech a seriálech o tom, jak si muž jde přes ulici pro cigarety nebo vánočního kapra a už se nevrátí. Vždycky jsem si myslela, že je to jen hloupá nadsázka. Ale teď jsem zjistila, že ten chlap je toho opravdu schopný.
A já se nemůžu ani normálně opít, protože tu mám čtyři malé děti, které musím živit. A kterým to budu muset brzy vysvětlit.
Žádný další kontakt
Od této události uběhlo už několik měsíců. S Milanem se rozvádíme, vše probíhá korespondenčně a hodně zdlouhavě. Od té doby, co šel do fronty koupit zmrzlinu, jsme ho neviděli. Telefon mi nebere, na zprávy neodpovídá.
Autor: Jana Janáčková
