Myslela si, že je v jejich rodině všechno v pořádku. Nikdy si ani nevšimla toho, že by se rodiče hádali nebo spolu nemluvili. Jenomže po tom, co viděla přes zavřené dveře, už neví, co si myslet.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Dáša žije stále s rodiči. Mají velký dům, ze kterého ji nikdo nevyhazuje. Ona studuje, přivydělává si brigádou, snaží se doma se vším pomoci. Oba rodiče miluje a je ráda, že jim může být nablízku. Poslední dny se ale doma necítí bezpečně, navíc pochybuje o falešné atmosféře, která mezi jejími rodiči panuje.
Poprvé v životě jsem slyšela otce křičet. Chtěla jsem vědět, co se děje
„Bylo asi půl jedenácté v noci. Rodiče si nejspíš mysleli, že už spím unavená po zkoušce ze školy. Neuvědomili si, že jejich hádka je hlasitá,“ začíná Dáša vyprávět. „Když jsem až ve svém pokoji slyšela hluk, šla jsem se podívat, co se děje. Hádka vycházela z ložnice. Křičel tedy spíš otec, matka se jen tiše bránila. Ve chvíli, kdy jsem nakoukla klíčovou dírkou, jsem spatřila, jak dal otec matce facku, až upadla na postel,“ vzpomíná čtenářka.
V tu chvíli byla vyděšená a rozhodně se nechtěla mezi ně stavět. Odešla proto do svého pokoje a to, co právě viděla, se pokusila zaspat. „Lituji toho, měla jsem se matky zastat. Byla jsem ale srab a teď zpětně s tím už nic neudělám,“ tvrdí.
Dělají, že se nic nestalo
Druhý den ráno byla Dáša překvapená. U stolu totiž už seděl usmívající se otec a matka připravovala v kuchyni snídani. „Oba mě pozdravili, jako by se nic nestalo. Ani jejich vzájemné chování se nijak nelišilo od jiných dní. Když matka pokládala před otce kávu, políbila ho na tvář. V tu chvíli jsem chtěla něco říci, ale nedokázala jsem to,“ přiznává Dáša.
Od toho dne uplynul už měsíc. Situace se nikdy neopakovala. Nebo si toho alespoň čtenářka nevšimla. Přesto začala ke své rodině cítit jakýsi odstup. A nejen k otci. „Táta udělal strašnou věc. Ale i máma se chová, jako by se nic nestalo. Žijí oba ve lži, předstírají klidnou domácnost, přitom za tím vším jsou hádky, dokonce facka, která doufám byla jen jedna. Nechápu, jak se mohou tvářit, že o nic nejde.“
Alena už se doma necítí dobře. Přemýšlí, že by si našla vlastní bydlení. „Kdybych se dokázala osamostatnit, brzy možná zapomenu na to, co jsem viděla, a budu ke své rodině jezdit s láskou. Když je ale takto denně vídám u falešných usměvavých snídaní, je mi do pláče,“ říká.
Autor: Šárka Cvrkalová
