Alice (40): Manželství s despotou mě připravilo o sebevědomí. Našla jsem ho až po rozvodu

Maminka mě před sňatkem s Lumírem varovala. Vždycky měla na lidi čuch a říkala, že to není dobrý člověk. Jenže znáte to. Byla jsem mladá, zamilovaná holka s klapkami na očích. Neviděla jsem to, co viděli všichni okolo mě. Proto jsem se vdala za muže, se kterým mě po svatbě nečekalo vůbec nic pěkného.

Do Lumíra jsem se zamilovala i navzdory tomu, že v našem malém městě neměl zrovna dobrou pověst. Říkalo se o něm, že je to agresor, který nejde pro nadávku nebo sprosté slovo daleko. Někteří dokonce říkali, že nemá problém uhodit ženu. Mě však nic z toho nezajímalo, měla jsem na očích růžové brýle a Lumíra si stavěla na piedestal.

Rozhodoval úplně o všem, neměla jsem žádné slovo

Krátce po svatbě se Lumír začal projevovat v celé své kráse. O všem totiž rozhodoval on, u nás doma jsem neměla žádné slovo – ať šlo o vybavení společného bytu, jídlo k večeři nebo o to, jak budeme trávit čas. Postupně jsem se přizpůsobovala jeho požadavkům a po několika letech už mi nepřišlo zvláštní, že jsem za sebe nechávala rozhodovat manžela.

Často si mě moje kamarádky dobíraly. Přišlo jim absurdní, abych se, jakožto dospělá žena, ptala svého muže, jestli s nimi můžu jít v pátek večer na skleničku bílého. A když mi to Lumír nedovolil? Zůstala jsem doma.

Ponižoval mě a urážel, nebyla jsem pro něho nic

Během několika společných let jsem Lumírovi přivedla na svět dvě děti. Po porodu mi zůstala nějaká kila navíc, kvůli kterým mě manžel často ponižoval. Urážel mě, že jsem vyžrané prase, že mám místo vlasů slámu, že vypadám jako příšera. Často mě ponižoval i před svými kamarády, které si zval k nám domů. Tehdy jsem kolem nich musela skákat a být jim po ruce, když chtěli donést pivo nebo uvařit něco k jídlu.

Postupně jsem sama sebe začala vnímat přesně tak, jak o mně mluvil můj muž. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem ošklivou tlustou ženu.

Maminka mě prosila, abych dostala rozum

Celé manželství se mnou prožívala moje máma, která věděla o všem, čím jsem si po boku Lumíra procházela. Několikrát mě prosila, abych od něho odešla, nabízela mi pomoc. Já si ale nevěřila a byla jsem přesvědčená, že to nedokážu. Až v okamžik, kdy moje maminka onemocněla, našli jí rakovinu a vypadalo to s ní zle, jsem ji uposlechla. Se slzami v očích mě žádala, že jestli už nastal její konec a ona může mít poslední přání, přála by si, abych od Lumíra utekla. A už se nikdy nevrátila.

Našla jsem v sobě sílu, o které jsem si myslela, že už ji dávno nemám

Půl roku po tomto rozhovoru maminka bohužel nemoci podlehla. A já se rozhodla splnit její přání. Proto jsem podala žádost o rozvod a společně s dětmi od manžela doslova utekla. Azyl jsem našla u své sestry, která mě před rozzuřeným mužem bránila. Ten nakonec s rozvodem souhlasil.

Je to pár měsíců, kdy jsem rozvedená a s dětmi zatím žiji v malém bytě, který jsem si mohla po finanční stránce dovolit. I když poslední dobou živoříme a nemáme na rozhazování, konečně zase začínám nacházet své sebevědomí, které jsem kvůli manželovi ztratila. Věřím, že teď už mě v životě čeká jen dobré, zlého už bylo dost.

Autor: Nikol Kolomazníková