Nikdy jsem nebyla kdovíjak společenský typ, spíše jsem se držela stranou a čekala, jestli si mě někdo všimne. Na střední škole jsem se seznámila s Martinou, se kterou jsme si rychle padly do noty. Staly se z nás kamarádky a naše přátelství přetrvalo až do dnešního dne. Martinu považuji za svoji dobrou přítelkyni, pro kterou bych byla ochotna udělat cokoli. Ona to má bohužel úplně jinak.
Martina je moje jediná velmi dobrá kamarádka. Řekla bych jí o sobě cokoli, pomohla bych jí klidně uprostřed noci, byla bych tu pro ni, kdykoli by mě potřebovala. To samé bych logicky očekávala i já od ní. Jenže Martina je ten typ člověka, který umí jen brát, dávat se nikdy nenaučila.
Neumím si lidi pouštět k tělu
Vždycky jsem byla plachý typ. Dlouho mi trvalo, než jsem někomu začala důvěřovat, lidi jsem si nikdy příliš nepouštěla k tělu. S Martinou to ale bylo jiné, měla jsem ji ráda od začátku a pasovala ji do role mojí jediné nejlepší kamarádky. Od střední školy jsme spolu strávily hodně času, jedna o druhé věděla i to, co nevěděli ani naši rodiče nebo sourozenci. Hodně jsem se na ni upnula, byla moje jediná skutečná kamarádka. Ona to ale měla jinak.
Nabízím jí pomocnou ruku, toho samého se však od ní nedočkám
Mám Martinu ráda, a když potřebuje, jsem tu pro ni. Od té doby, co jsme skončily na střední škole a každá si našla svoje vlastní bydlení, už jsme se tolik nevídaly. Přesto jsem tu pro ni byla vždycky, když mi zavolala. Několikrát se stalo, že u mě zvonila uprostřed noci, protože se pohádala s přítelem a neměla kam jít.
Často si ke mně chodila půjčovat oblečení, protože dle svých slov neměla na rozhazování a nemohla si koupit tolik pěkných věcí jako já. Když jsem však jednou potřebovala pomoc já, protože u nás v paneláku našli štěnice, byla potřeba deratizace a já neměla kam jít, nenabídla mi, abych zůstala na pár dní u ní. Musela jsem spát v hotelu, protože se to kamarádce nehodilo.
Poslední měsíce se s Martinou nevídáme skoro vůbec. Vidím ji totiž jen tehdy, kdy něco potřebuje.
Ze strachu ze ztráty kamarádky poslušně mlčím
Martina mi zavolá jen tehdy, když ode mě něco potřebuje – půjčit peníze, odvézt z večírku domů, pohlídat psa, když s přítelem jede na wellness víkend. Jindy o ní nevím, nenapíše ani nezavolá, na moje zprávy neodpovídá. Když vidím na telefonu její číslo, už ani nedoufám, že by volala jen tak – automaticky počítám s tím, že zase něco potřebuje.
Martina je ale moje jediná kamarádka, nikoho jiného tak blízkého nemám. Bojím se, že přijdu o jediného blízkého člověka, proto mlčím, ačkoli vím, že mě pouze využívá.
Jana
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
