Na vysněnou holčičku jsme s manželkou čekali dlouhých deset let. Ženě se nedařilo otěhotnět, společně jsme prošli i třemi potraty. Když konečně porodila naši dceru Kamilku, byl jsem ten nejšťastnější chlap na světě. Škoda, že jsem si šťastné chvíle nemohl užívat déle, nežli krátké čtyři roky.
Kamilka byla opravdu vytoužené miminko. Už jsme se s manželkou Radkou pomalu začali smiřovat s tím, že nám dítko zkrátka není souzené: přeci jen jsme měli za sebou několik let marného snažení, do toho tři potraty. Bylo to opravdu těžké. Proto jsem byl doslova na vrcholu blaha, když se Kamilka narodila a nikdo nemohl být šťastnější.
Měla jít do školky, ale nebylo místo
Když byly dceři tři roky, manželka se chtěla vrátit do práce a Kamilka tak měla nastoupit do školky. Ve městě, kde bydlíme, jsou jen dvě mateřinky a bohužel ani v jedné nebylo pro naši Kamču místo. Žena sice nebyla ráda, ale rozhodla se s malou zůstat ještě nějaký ten čas doma. Držela se totiž představy, že se během roku třeba nějaké místo uvolní. Jenže neuvolnilo a Radka začala být doma stále nešťastnější a nespokojenější.
Zdroj: 123RF.COM
Pojedu na čas k matce
Radce už dlouhé měsíce doma začaly tzv. lézt na mozek. Byla protivná, nerudná, pořád jsme se hádali. Když jednoho dne přišla s nápadem, že sbalí sebe a Kamilku a odjedou na pár dní k její matce do Karlových Varů, považoval jsem to za dobrý nápad. Pár dní od sebe nám jedině prospěje, říkal jsem sám sobě, i když mi bylo jasné, že po dceři se mi bude neskutečně stýskat. V tu chvíli jsem ještě netušil, jak moc se pár nevinných dní strávených u tchyně prodlouží.
Domů už se nevrátíme
Z několika dní se nakonec staly tři týdny, po kterých mi manželka oznámila do telefonu, že už se domů s Kamčou nevrátí, protože zde našla školku, kam dcerku hned vezmou a ona si našla práci. Její slova mě zdrtila, stál jsem s telefonem u ucha jako solný sloup. Pár dní na to si přijela pro zbytek věcí, aby jim prý u matky nic nescházelo. A Kamču ani nevzala s sebou.
Dceru mám 450 km daleko
Už je to pár měsíců, co manželka s dcerou žijí u její matky. Za tu dobu jsem svou milovanou dcerušku viděl jen 3x, protože dojíždět 450 km daleko pro mě není reálné, vzhledem k mé práci, kterou vykonávám a která mi neumožňuje brát si tolik volna. Napadlo mě, že bych mohl práci opustit a jít za rodinou, jenže jakou mám jistotu, že i v Karlových Varech najdu tak dobrou pracovní pozici? Momentálně nemohu vídat svou dcerku a stojím před důležitým rozhodnutím: odejít za rodinou a riskovat ztrátu dobrého zaměstnání, když ani nemám jistotu, že to mezi námi s ženou zase bude jako dřív? Nebo zůstat, finančně zajistit rodinu, ale za cenu toho, že dcerku uvidím tak jednou do měsíce?!
Autor: Nikol Kolomazníková
