Klára (36): Nemám moc přátel. Chápu to, ne každý se narodil jako já

Klára ve svém životě už několikrát přišla o přátele, kterým důvěřovala. Nakonec se proto rozhodla být sama sebou a na ostatní se nespoléhat. Vždy to totiž podle jejích slov dopadlo stejně.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„I když jsem se snažila zapadnout, byla jsem vždycky podle všech nafrněná fiflena, která všechno získala, když se narodila. Lidé neviděli, že se snažím, že jsem si spoustu věcí vydřela, posuzovali mě jen podle toho, kým byli moji rodiče,“ říká Klára. „A tak jsem se nakonec tou nafrněnou fiflenou, která nemá kamarády, doopravdy stala.“

Můj otec je bohatý podnikatel. Matka je realitní makléřka

Klára se podle některých narodila se zlatou lžičkou v ústech. A rčení k tomu, jak žije, ve skutečnosti nemá daleko. „Odmalička jsem měla všechno. Je asi pravda, že jsem se ve školním věku na děti povyšovala, protože jsem měla všechno nové a mohla si doma poprosit o cokoli,“ přiznává.

„Dobré známky mi ale rodiče nezajistili. Sice jsem měla pěkné oblečení a ostatní mi mohli závidět výlety, ale doma na mě byli přísní a já trávila hodiny učením. Na vysoké škole jsem si poprvé udělala nějaké kamarády. Jenomže každý z nich věděl, že nemám problém rozhazovat peníze,“ říká čtenářka.

Polovina jejích přátel se nakonec projevila jako závistiví lidé, kteří ji v její nepřítomnosti pomlouvají, druhá polovina ji pouze využívala. „Když jsem je zvala na drinky, byla jsem skvělá kamarádka, ale když jsem chtěla pomoct s učením, najednou neměli čas.“

Naučila jsem se, že vždycky zůstanu tím, za koho mě považují

Po pár takových zklamáních se Klára uzavřela víc do sebe. „Ztratila jsem několik kamarádek, o kterých jsem si myslela, že jim mohu věřit. Nakonec jsem je slyšela mluvit o tom, že mám všechno a jsem jenom zrůda, co jim nikdy neporozumí,“ říká.

„Po vysoké škole jsem se začala soustředit na práci. Otec mě naučil všechno, co potřebuji ohledně podnikání vědět. Mně teprve tehdy došlo, že je to hodně práce a to bohatství, které se za tím skrývá, ho stálo hodně úsilí.“

Od té doby nemá na kamarády Klára příliš času. „Původně jsem firmu dědit nechtěla. Myslela jsem, že mi bude líp bez peněz a s normální prací. Ale nakonec jsem se rozhodla, že raději budu bohatá, než abych se neustále s něčím trápila. Lidé by mě stejně nebrali jinak.“

Dnes je Klára zástupkyní ředitele ve firmě vlastního otce. Kamarádek má pár, se kterými si občas zajde na víno. „O všech ale vím, že jim víc záleží na tom, jestli je zvu. Bavíme se jenom o módě a o mužích. Nemohu jim říci nic ze svého soukromí.
Zkrátka ne každý se narodil jako já, ne každý je ochotný přijmout fakt, že bohatství jsem si nevybrala. Lidé mě mají jenom za zbohatlíka a taky se tak ke mně chovají. Asi to docela chápu, ale přiznávám, že je mi to líto.“

Autor: Šárka Cvrkalová

Názor odborníka

Může být velice obtížné postavit se svému okolí a nepodlehnout jeho tlaku. Je zapotřebí velikého úsilí, vůle a práce na sobě, abychom nedali moc nad námi ostatním lidem a nebyli jsme definováni ostatními lidmi. Koneckonců je přirozené, že sami sebe posuzujeme na základě srovnávání se s druhými lidmi. To, že je to však přirozené ještě neznamená, že je to správné či zdravé.

Každý z nás je jedinečný, má jiné podmínky, prostředí, rodinu, zážitky apod. Není tedy vůči nám samým spravedlivé poměřovat se s někým, kdo nejsme my sami. Jediný člověk, se kterým je správné se srovnávat, je naše včerejší já. Pouze v takovém případě se můžeme poměřovat a směřovat k tomu být lepší, než jsme byli včera. K takovému seberozvoji může posloužit i návštěva psychologa.

Všichni jsme jen lidé a kamarády potřebuje každý z nás. Někdo jich potřebuje více, jiný méně, ale i pro zarytého introverta jsou neopomenutelnou součástí zdravého sociálního života. Sociální vazby nás chrání i před mnohými trápeními jako třeba depresí. Je tedy velice podstatné je v životě tvořit a udržovat. Nikdy se nezalíbíme všem, a tak nás druzí alespoň mohou nemít rádi kvůli tomu, jací doopravdy jsme. Člověk musí totiž v první řadě znát sám sebe, být věrný sám sobě a tomu, jaký doopravdy je, a ne jakým ho druzí chtějí mít.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog