Ondra žije s Věrou v manželství už 40 let. Jeho bratr Vojtěch má manželku Sylvu už 26 let. Kdysi ale byli oba zamilovaní do Vlasty. A i když dnes už je pro Ondru i Vojtu Vlasta minulostí, kvůli dávné rivalitě spolu nemluví doteď.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Je mi líto, že se s bratrem nebavím. Může za to jedna stará událost, která by měla být dávno zapomenuta,“ popisuje Ondra. „Tehdy jsme se zkrátka hádali o jednu ženskou a nedopadlo to nejlíp.“
Líbila se mně i jemu. Hádky nakonec vyústily ve rvačku
Tehdy to byla mezi bratry velká rivalita. Podle toho, co Ondra popisuje, neměla Vlasta zájem ani o jednoho z nich. „Byla to nejhezčí holka ve vesnici.“
„Já jí nosil kytky, co jsem kradl sousedům ze zahrady. Bratr skládal Vlastě básničky. Ale ona nechtěla ani jednoho z nás,“ vypráví.
Kluci z okolí se smáli oběma bratrům za jejich beznadějné jednání. Tím spíš se ale ani jeden z nich nechtěl vzdát. „Začalo to tak, že jsme se sázeli, kdo na Vlastu víc zapůsobí. Jenomže legrace po čase vyústila v opravdovou rivalitu,“ přiznává Ondra.
„Oba jsme byli deprimovaní neustálým odmítáním. Nakonec jsme se začali hádat a vzájemně si házet klacky pod nohy. Došlo to až k tomu, že jsme se jednoho dne poprali.“
Během rvačky spolu oba mladíci proletěli skleněnou výplní dveří. „Skončili jsme v nemocnici. Bratr s otřesem mozku a jizvou na tváři. Já s pořezaným zápěstím. I když jsem na tom byl hůř, on to dodnes dává za vinu mně. A já vlastně vím, že má pravdu. Byl jsem starší a měl jsem ustoupit.“
Od toho dne spolu nemluvíme. Vlasta je dávno minulostí
Ondra sám ani neví, kdy se pro něj stala Vlasta minulostí. Neměl po hádce a rvačce s bratrem už ani náladu se o ní s kýmkoli bavit. „Prostě jsem se jí vzdal a myslel si, že on toho využije.
Ale on udělal totéž. Dnes máme každý svou ženu a na Vlastu si sotva vzpomeneme.“
I když je Vlasta minulostí, bohužel celá událost se dodnes Ondrovi vrací. „Od toho dne jsem s bratrem nemluvil. Posílal jsem mu sice pár dopisů, kdysi dávno, on ale na žádný neodpověděl. Dokud byli rodiče naživu, věděl jsem o něm něco málo. Dnes ani nevím, kde žije.“
Ondra myslí na bratra kdykoli, když se podívá na své ruce. Má na nich totiž z osudného dne jizvy, které mu připomínají, jak mladšího bratra prohodil sklem. „Měl jsem ho chránit, místo toho jsem mu ublížil. A přišel o něj na celý život.“
Kdyby šel čas vrátit, Ondra by se prý pokusil udělat vše pro to, aby ho měl bratr rád. Jenomže místo toho může jenom vzpomínat na to, jak si spolu jako kluci hrávali na dvorku za domem. Dnes už mají každý svůj život a nejspíš se už nikdy nebudou kontaktovat.
Autor: Šárka Cvrkalová
