Helena svou dceru miluje nade vše. Jenomže když se jí Karolína svěřila s problémem, který ji trápí, dostala se do situace, kdy ji zkrátka podpořit nemůže, i kdyby chtěla. Znamenalo by to totiž nejspíš rozhádání celé rodiny.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když za mnou přišla s tím, že se jí líbí holky, bylo mi jasné, proč se svěřila nejprve mně. Její otec by to totiž nejspíš nepřekousnul a ona po mně chtěla, abych jí pomohla mu to říci. To ale nemůžu,“ říká Helena.
Je silně věřící. Chce v tom duchu vychovat i naši dceru
Když Helena poznala Vojtu, s jeho náboženským vyznáním neměla žádný problém. „Podle rodičů dodržoval jistá pravidla, žil trochu jiným způsobem života. Naučil mě, že před jídlem se pomodlíme a v neděli chodíme do kostela na mši. Jsem také věřící, ale on v tom vidí mnohem víc než já,“ vysvětluje Helena.
„Když se nám narodila dcera, požádala jsem ho, aby ji nechal jít vlastním směrem. Aby jí nevnucoval víru. Dcera s námi ale i po dosažení puberty nadále chodí do kostela, v Boha věří. Jenom zkrátka nedodržuje veškeré zásady, které by podle otce dodržovat měla.“
Vojta je sice přísný, ale tolerantní otec. Karolíně skutečně nic nevnucuje a podle Heleny jí spíše nechává volnost. Právě díky tomu se jeho dcera snaží všechno pochopit.
„I když chodí do kostela a v Boha věří, v některých ohledech jí stále křesťanství není blízké. Nedávno mi oznámila, že se jí líbí holky. A že neví, jak to otci říci. Po tom, co jsem jí řekla, se vztah mezi námi pokazil,“ říká čtenářka.
Nemůžeme mu to říci. Nikdy by to nedovolil
„Můj muž se smířil s tím, že já ani Karolína nikdy nebudeme brát víru tak vážně jako on. Ale kdybych ho přemlouvala, aby pochopil její orientaci, to by na něho už bylo příliš,“ říká Helena.
Když za ní Karolína přišla s tím, že je na holky, odpověděla jí, že to chápe, ale otec se o tom nesmí dozvědět.
„Řekla jsem jí, že pokud to tak cítí, budu ji podporovat. Prozatím ale není třeba to otci říkat, když není nic jisté. Jen by nás to všechny rozházelo.“
I to ale vzala Karolína jako zradu. „Řekla mi, že se za ni nechci postavit a že jí nerozumím. Od toho dne se mnou mluví jen stručně. Vojta si ničeho nevšiml, ale je jen otázkou času, kdy se mu pokusí všechno říci sama. A to podle mě není dobrý nápad.“
Helena doufá, že její dcera ze všeho vyroste. „Je jí sedmnáct, takže je možné, že se její orientace ještě mnohokrát změní. A pokud ne, budeme doufat, že ji její otec přijme takovou, jaká je,“ tvrdí.
„Myslím, že zatím není třeba rozdmýchávat oheň, čas ukáže, která cesta je ta správná.“
Autor: Šárka Cvrkalová
