Do svých čtrnácti let byla Anežka veselá a milá holka. Pak se ale její povaha náhle změnila. Jen díky včasnému povšimnutí obou rodičů a snaze psychologů má šanci, že se ze všeho opět dostane a bude taková jako dřív.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Anežka je naše jediná dcera. Udělali bychom pro ni cokoli,“ říká Monika. „S manželem jsme ji jako malou rozmazlovali, na druhou stranu je to ale možná důvod, proč jsme si ihned všimli, že něco není v pořádku. Báli jsme se, že jsme něco pokazili, podle doktorů je tomu ale naopak.“
Začala být uzavřená a smutná. Došlo nám hned, že to není jen pubertou
Anežka se podle Moniky vždy se vším rodině svěřovala. Jenomže zhruba ve čtrnácti letech začala být posmutnělá, po škole chodila rovnou do svého pokoje, zavírala se a nechodila skoro vůbec ven. „I v létě, když bylo hezky, si zatáhla černé závěsy přes okno a v temném pokoji vydržela třeba celý víkend. Nevěděli jsme nic o tom, jak se jí vede ve škole, jestli se nepohádala s kamarády, při společném obědě nám vždy vše odkývala, jen abychom se jí už nevyptávali,“ vypráví Monika.
Když si s manželem všimli, že začala dcera i v teplých letních dnech nosit dlouhé rukávy, došlo jim, že něco skrývá. „Napadlo nás nejprve, že jí někdo ubližuje. Když jsme se jí na to ptali, konečně se přiznala ke svým depresím a problémům.“
Nechtěla nikoho obvinit. Nakonec souhlasila i s terapií
Až ve chvíli, kdy Monika s manželem pohrozili, že se ve škole vyptají, kdo jejich dceři ubližuje, ona se přiznala, že se několikrát poranila na ruce sama. „Ukázala nám ošklivé jizvy. Říkala, že má pocit, že nikam nepatří a v noci nemůže spát. Slyší prý hlasy, které jí přikazují, aby takové věci dělala.“
Rodiče okamžitě sehnali pro svou dceru psychologa i psychiatra. „Slíbila nám, že se pokusí o svých problémech s doktory mluvit. Podle nich jenom náš včasný zásah pomohl. Z rozhovorů vyplynulo, že má naše dcera sebevražedné sklony a potřebuje dlouhodobou léčbu. Začala brát prášky a my s manželem jsme si naplánovali směny tak, aby s ní byl vždy někdo doma,“ pokračuje Monika.
Dnes jsou to tři roky, co se dívka léčí. Vyrostla z ní dáma, která má stále své názory a myšlenky, už si ale neubližuje tak jako dříve. „Někdy, když má těžké období a je ve stresu třeba ze školy, je to s ní těžké. My ji ale milujeme a uděláme vše pro to, aby se ze svých depresí dostala úplně.“
Autor: Šárka Cvrkalová
