Ivana je podle svého okolí až příliš opatrný člověk. Někteří ji dokonce považují za podivínku. Pouze ten, kdo Ivanu skutečně dobře zná, ví, jaká je skutečnost. Ivana není podivínka, ale trpí jednou z chorob, která je pro hodně lidí neznámá.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Děkujeme paní Ivaně, že se rozhodla hodit triko do placu a poslat nám e-mail se svým příběhem. Ona sama cítila potřebu se svěřit. Bylo toho na ni poslední dobou až příliš.
Začalo to už v pubertě
Ivana se na začátku svého e-mailu zmínila o tom, že se u ní první známky této fobie projevily již v pubertě. Vzpomíná, že to bylo někdy v prvním ročníku na střední škole, kdy celá třída jela na tzv. adaptační kurz. Už tam si Ivana kvůli svému strachu vysloužila přezdívku podivínka a čelila také posměchu svých nových spolužáků.
„Učitel pro nás vymyslel adaptační kurz, na kterém jsme měli zdolávat lanovou dráhu,“ vysvětluje v e-mailu Ivana. „Nebyla jsem jediná, kdo se bál. Jenže já se nebála výšek jako spolužačky. Já se bála, že umřu,“ dodává.
Strach ze smrti mě doprovází každý den
Obavy mladé Ivany se tehdy nelepšily, ba spíše naopak. Strach z toho, že by mohla umřít, ji doprovázel každý den. Proto o dva roky později navštívila psychologa. V e-mailu nám píše o tom, že jí diagnózu sdělil hned na prvním sezení. Ivana trpěla tanatofobií neboli strachem ze smrti.
„Ať jsem dělala cokoli, měla jsem neustále pocit jistého ohrožení,“ svěřuje se nám Ivana prostřednictvím písmenek. „Cokoli nového pro mě bylo obrovskou hrozbou, proto jsem se vědomě vyhýbala věcem a činnostem, které jsem neznala,“ dodává.
Lidé si o mně myslí, že jsem přehnaně opatrná
Ivanino chování může pro někoho, kdo ji nezná, působit opravdu zvláštně. Když se totiž od Ivany dozvídáme, že mnohdy stojí na přechodu tak dlouho, dokud nevidí žádné projíždějící auto, chápeme, že to může nezasvěcenému divákovi připadat podivné.
„Tanatofobie mě ovlivňuje a v mnohém mi komplikuje život,“ zoufá si nešťastná Ivana. „Podle psychologa se mám snažit čelit svému strachu, protože někdy mám hrůzu i z takových věcí, které mě nemohou ohrozit na životě,“ vysvětluje a vzápětí dodává, že ačkoli se velmi snaží, nedaří se jí to.
Manžel už si zvykl, ale i pro něho to byl zpočátku šok
Ivana se nezapomene zmínit ani o svém manželovi, pro kterého bylo její chování rovněž zpočátku trochu podivínské. Nyní si ale na svoji ženu zvykl a ví, že za jejím chováním stojí méně známá choroba.
„Na začátku našeho vztahu jsme měli trochu problémy,“ svěřuje se Ivana. „Třeba když mi koupil jako dárek seskok z vysoké věže v zábavním parku a já se na místě rozbrečela jako malá holka a tenkrát z toho rande utekla,“ vzpomíná. „Teď už si ale zvykl, a dokonce tu a tam říká, že moje opatrnost mnohdy není na škodu,“ uzavírá Ivana svůj příběh.
Autor: Nikol Kolomazníková
