Když se kohokoliv úspěšného upřímně zeptáte, co je nejdůležitější, odpoví vám, že je to vlastní názor. Sebevědomí, ze kterého pramení pevný postoj, a jít si vytrvale za svým. Někteří lidé ale nejsou dost odvážní anebo jsou příliš hodní na to, aby si dokázali prosadit své nehledě na okolí. Jedna z takových dam je i Milada. Našla ale recept, jak s tím může bojovat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Všechno začalo už v dětství
Myslím si, že začátek těchto problémů je už v mém raném dětství. Nebyla jsem v žádném případě týrané dítě, doma jsme měli klidný a harmonický život. Neměla jsem ale štěstí na vzhled, a tak jsem byla celou základní i střední školu takovou tou šedou myší. Mohla jsem být přívětivá a přátelská, kluci si ale všímali krásných holek a krásné holky se bavily jen mezi sebou.
Naučila jsem se tak už v útlém věku jednoduchému pravidlu – drž pusu a krok. A dneska vím, že už tehdy jsem dělala hroznou chybu, která se se mnou nakonec táhla celý život.
Moji krizi zaměstnání jen prohloubilo
Po dlouhých letech ve škole, kde jsem vždy byla na vedlejší koleji, jsem doufala, že právě zaměstnání bude změna. Že si získám uznání díky svým kvalitám. Bohužel i v tomto ohledu jsem se mýlila. Nedokázala jsem přijít do kolektivu s hlavou nahoru. Během práce v kanceláři jsem postupně začala opět upadat do stejného stavu jako na střední škole.
Do stavu, kdy mi mé podřízené i nadřízené kolegyně vrývaly do hlavy své názory o módě a o tom, jak vypadám a co mám dělat. A já jsem opět nedokázala odporovat. V práci jsem i tak našla náznak zlepšení. Objevil se totiž muž, který se v následujících letech stal mým manželem.
Manželství a rodina jako poslední hřebíček do rakve
Doufala jsem, že manželství můj život změní. Ale jako ve všech ostatních případech se naprostý opak stal realitou. Veškeré dění v našem partnerském životě a naší domácnosti bylo jen na mém muži. Od výběru dovolené po nejdůležitější věci jsem musela jen poslouchat a moje dospívající děti se v průběhu let učili to stejné.
Po celém životě poslouchání pak přišlo to, co přijít zkrátka muselo. Naprostý psychický kolaps. Svěřila jsem se nakonec v poradně pro týrané ženy se svým problémem a začala docházet na sezení. Díky odborníkům jsem začala pomalu cítit něco, co mi celý život chybělo. Sebevědomí a vůli si stát za svým.
Těžce jsem nesla reakce rodiny a známých, kteří nemohli přijmout fakt, že i já mám náhle svůj názor. Ta lekce trvající několik desítek let mě naučila jednu důležitou věc. Minulost nezměním a roky zpátky nevrátím, ale aspoň ten zbytek života si zasloužím žít po svém. Se sebevědomím, autoritou a vlastním názorem.
Autor: Nikol Kolomazníková
